Čech, kterého miluje Instagram: Můj recept na mimořádnou fotku? Foťte tak, ať probudíte fantazii

Jiří Šiftař alias Jeera má na sociální síti obrovský úspěch: jeho snímky (nejen) z Londýna sleduje přes čtvrt milionu lidí. Jak se mu to povedlo? A proč ho Londýn inspiruje víc než Praha? „Ohledně fotek z Česka mám trochu výčitky svědomí,“ říká v rozhovoru pro Radio Praha.

ROZHOVOR Londýn 8:08 18. ledna 2018 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu

                                                                           "Znám lidi, kteří v Londýně žijí spoustu let a místa z mých fotek nikdy neviděli. Neměli totiž žádný důvod, aby je objevili. Mně ten důvod dalo focení," říká Jiří Šiftař alias Jeera. | Foto: Jeera / Koláž iROZHLAS

"Znám lidi, kteří v Londýně žijí spoustu let a místa z mých fotek nikdy neviděli. Neměli totiž žádný důvod, aby je objevili. Mně ten důvod dalo focení," říká Jiří Šiftař alias Jeera. | Foto: Jeera / Koláž iROZHLAS

Jiří Šiftař má přes čtvrt milionu followerů, tedy fanoušků, a díky nim patří k vůbec nejpopulárnějším Čechům na sociální síti Instagram. Pod jménem Jeera se proslavil hlavně úžasnými fotkami Londýna, svého adoptivního domova. Setkali jsme se v restauraci ve městě nedaleko Šiftařova pracoviště, banky Lloyds, kde navrhuje webová rozhraní pro zákazníky. 

                                                                           "Atmosféra 90. let v Česku byla to trošku divočina. Chtěl jsem zkusit jinou kulturu, jiný přístup, jiné vztahy s lidmi." Jiří Šiftař alias Jeera pochází z Opavy, v Anglii žije od roku 2007. | Zdroj: Archiv Jiřího Šiftaře

"Atmosféra 90. let v Česku byla to trošku divočina. Chtěl jsem zkusit jinou kulturu, jiný přístup, jiné vztahy s lidmi." Jiří Šiftař alias Jeera pochází z Opavy, v Anglii žije od roku 2007. | Zdroj: Archiv Jiřího Šiftaře

Z tátovy komory až do Londýna

Bavilo vás fotit už v dětství?
Ano. Za komunismu jste měli na výběr jen málo koníčků, ale zrovna focení v tom málu bylo, protože NDR tenkrát vyráběla imitace zrcadlovek. Tátu fotky dost zajímaly a koupil mi Lubitel, dvouokou ruskou nápodobu Flexaretu. Do prvních pokusů s focením jsem se pustil asi v šesti letech. A pak jsem v tátově temné komoře vyvolával filmy a fotky. Bylo to hodně napínavé, mělo to velké kouzlo.

A jaké byly vaše začátky v Británii? Proč jste sem vlastně přijel?
Bral jsem to jako výzvu. Atmosféry 90. let v Česku už jsem měl celkem dost, byla to trošku divočina.

Chtěl jsem zkusit jinou kulturu, jiný přístup, jiné vztahy s lidmi – založené na něčem tradičnějším, možná? Nějakou zemi s dlouhodobou historií demokracie, jestli to tak můžu říct (směje se). Ale víceméně jsem se chtěl otestovat. Zjistit, jestli to zvládnu. 

Nezklamala vás Anglie?
Upřímně? Moje tehdejší rozhodnutí mě obrovsky těší a mrzí mě jedině to, že jsem ho neudělal dřív (směje se). 

Čím přesně se živíte? Díval jsem se na váš online profil a jako někdo, kdo toho o designu moc neví, jsem trochu tápal.
Pravda, ono to nemá takovou tradici, ale rozjíždí se to i v Česku. Říká se tomu experience design. Navrhují se hlavně digitální výrobky, ale klidně i lednička nebo pračka. Celé se to točí kolem toho, jak na sebe s těmi přístroji vzájemně působíme. Jednoduše řečeno: jsem advokátem zákazníka, tedy uživatele. Vyjdu z jeho pohledu a produkt se snažím navrhnout tak, aby se velmi snadno používal a aby mu šlo lehce rozumět. Když pak ty věci používáte, uděláte méně chyb a cítíte se příjemně a spokojeně. 

Žádný trik. Jen tvrdá práce - a štěstí

Mluvíme tu teď spolu hlavně proto, že jste obrovská hvězda na instagramu, máte tam přes čtvrt milionu followerů. Jak se vám to povedlo?
(Směje se.) Na to už se mě ptali mockrát a pokaždé jsem musel zklamat tou stejnou odpovědí: je za tím jenom tvrdá práce. Žádná kouzla, žádné triky. Například jsem nikdy nepatřil mezi navrhované uživatele. Followery jsem získával jen skrze svoje fotky.

První tři roky jsem měl štěstí, protože stránka Exposure, tenkrát ještě Explore, ukazovala kolem 400 nejpopulárnějších snímků v danou chvíli. A protože na instagramu ještě nebylo tolik lidí se skvělými fotkami, poštěstilo se mi dostat se na tu stránku s téměř každou fotkou, kterou jsem zveřejnil. To mi přineslo hodně organických (přirozených, nikoli sponzoringem získaných, pozn. red.)followerů. Neznali mě, ale lajkovali moje fotky, a tak se to roky nabalovalo, pomalu, ale stabilně. Až k tomu čtvrt milionu. 

Která vaše fotka se líbila vůbec nejvíc?
Nejspíš nějaký snímek Big Benu, předpokládám. Nebo něco hodně ikonického v Londýně. A musím se přiznat, že jsem tam pravděpodobně přidal nějaké falešné sněhové vločky (směje se). Asi to lidi vzalo za srdce a vyjádřili to lajky. 

Existuje nějaký druh fotky nebo téma, které funguje čistě jen na instagramu?
Pozornost lidí si získáte nejrůznějšími cestami. Je tu hodně mezer na pomyslném trhu, kde můžete najít publikum, takže žádné obecné pravidlo neexistuje.

Nicméně jestli se s focením chcete posunout dál a nechcete dělat nic specifického jako portréty, kola nebo co já vím, jestli vás vážně zajímají místa, tak můj recept zní: Zkuste to místo zachytit tak, aby si tam lidi sami sebe začali představovat. Tak, aby to probudilo jejich fantazii. Protože právě tohle je nejspíš ten pocit, který hledají a mají rádi. Nebo aspoň u mě to takhle funguje.

Na lovu krásy

Kolik z výsledné fotky je původní snímek z terénu a kolik postprodukce?
Řekl bych tak padesát na padesát. Na místě musíte najít ten správný úhel a tu správnou kompozici. Bez toho se neobejdete. Zkrátka musíte udělat dobrou fotku. Přesto ta fotka může mít mdlé barvy a dynamiku. Vždycky jsem miloval proces editace na mobilu. Poslední dobou edituju na počítači v (programu) Lightroom, protože je to hodně šikovný nástroj. Pokud chcete mimořádnou fotku, pastvu pro oči, nějaké postprodukci se zkrátka  nevyhnete. 

Mezi fotkami máte spoustu fantastických snímků z Londýna, z parků a dalších míst – zjistil jste toho o Londýně hodně, když jste po těchhle hezkých místech pátral?
Rozhodně. Můžu to doporučit jako způsob, jak poznat Londýn. Znám lidi, kteří tu žijí spoustu let a ta místa z mých fotek nikdy neviděli. Neměli totiž žádný důvod, aby je objevili.

Mně ten důvod dalo focení. První tři nebo čtyři roky, co jsem byl v Londýně, jsem prakticky každý víkend brouzdal městem s foťákem v ruce, na lovu nových míst a fotek. 

Asi vám pomohlo i to, že je Londýn tak mezinárodně oblíbený?
Stoprocentně to hrálo roli. Předtím jsem žil čtyři a půl roku v Poolu, v (hrabství) Dorset. Leží na pobřeží, máte tam moře a spoustu krásných míst. Ale když jsem se přestěhoval do Londýna a začal ho dávat na Instagram, zájem publika obrovsky narostl. 

Reklama? Jen ta, co není proti srsti

Je vaše práce na instagramu jakkoli sponzorovaná? Má nějaký komerční aspekt?
To mě naprosto zaskočilo, musím říct. Protože já byl na instagramu od samého začátku – to bylo v roce 2010, a první komerční nabídky začaly chodit v roce 2012, vlastně pár měsíců poté, co jsem se přestěhoval do Londýna.

Opravdu překvapení, nečekal jsme to. Marketing na sociálních sítích tenkrát tolik neexistoval, nebo aspoň nebyl tak viditelný a přístupný všem. Od té doby to šlo strmě vzhůru a s žádostí o účast na kampani mě oslovilo hodně společností. Nicméně já to vždycky bral jako skvělou příležitost podívat se na nová místa a udělat něco, co bych bez těchhle možností nemohl. 

Jak to funguje konkrétně? Zaplatí vám cestu? Nebo chtějí product placement?
Typy spolupráce se liší, ale ano, nějak tak. V prvních letech to bylo: Vezmeme vás na nějaké krásné místo, budete mít fakt pěkný zážitek, a když z toho pak něco postnete, budeme rádi, a použijte prosím tenhle hashtag. Takhle jednoduše.

Londýn je plný příležitostí a společností a značek, takže tam pak byly i jiné nabídky ve stylu přijít na nějakou akci a propagovat tam nějaký výrobek nebo věc. Ne vždycky se mi to líbilo a hodně těch nabídek jsem odmítl, nechtěl jsem dělat reklamu něčemu, čemu nevěřím. Když to naopak bylo něco, co miluju a sám to rád používám, nemusel jsem si s tím lámat hlavu. 

A co fotky z Česka, zveřejňujete jich hodně? A jak na ně lidi reagují?
(Směje se.) V tomhle mám trochu výčitky svědomí, protože od té doby, co žiju v Anglii a mé... řekněme slávy na instagramu, jsem v Česku a Praze sice párkrát byl, ale zas tolik fotek odtud jsem nepostoval.

Nevím ani, čím přesně to je. Nechce se mi moc vysvětlovat svoje pocity vůči "nové" Praze, jak je repasovaná a přebarvená. Není to zrovna můj styl. Mám pocit, že ta nová barva v Praze cosi překryla. Chybí mi tam ten starobylý vintage styl, ta atmosféra. 

Džiri a kmín

Odkud vaše instagramové jméno - Jeera? Předpokládám, že se nějak pojí s Jiřím?  
Ano. Když jsme v první půlce 90. let začínali s internetem, museli jsme si pro všechna ta diskusní fóra a služby vymyslet nějakou přezdívku. Byla to vlastně taková legrace, pokus přepsat moje jméno do anglické transkripce - kamarádi mi říkali Jíra. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že jeera, psané přesně takhle, je druh indického kmínu. 

Hodně Čechů může mít v Británii se svým jménem potíže. Ale vy nemáte ve svém jméně jeden, ale dokonce tři háčky! Jak tady lidé vyslovují vaše jméno?
No, jednoduché to nebylo. V podstatě jsem se musel vzdát veškeré diakritiky. Takže když to lidé čtou, říkají něco jako "Džiri Siftar".

Zdroj - https://www.irozhlas.cz/kultura/vytvarne-umeni/jiri-siftar-jeera-instagram-cech-follower-londyn-fotka-foceni_1801180808_mls