Čingischán

Citát: „Kdo říká pravdu, ten nezemře na nemoc.“
                                                 – Čingischán

cesta k moci - o sile jeho armady vypovida toto - ..kdyz se střetla činska armada o počtu sto tisic muzů a čingischanova desetitisicova armada, na konci bitvy lezeli činšti bojovnici na bojišti všichni mrtvi, kdezto devět tisic mongolů se vracelo zpět domů....

Už 800 let je symbolem zkázy a smrti. Čingischán. Univerzální vládce Mongolů, postrach středověké Evropy. Antikrist… Dnes se ale karta obrací: z hlubin staletí se kupodivu vynořuje moudrý státník, kterým začíná nový věk. Z mongolských bankovek se na nás dívá mandlovýma očima muž s naducanou tváří, knírem a řídkou bradkou. Na první pohled dobrák. Nic nemůže mást tolik, jako první dojem. "Je to Antikrist, ničitel, který naplnil hrůzou celé křesťanstvo," píší autoři jedné ze středověkých kronik v Německu už v roce 1241. Jde o reflexi nového jevu - na hranicích Evropy se objevují bojovní nájezdníci, kteří pocházejí z odlehlých středoasijských stepí. Mongolové. Jejich nástup je náhlý a vyvolává fantastické dohady.

15. listopadu 2007 v 17:41 | Čingischan

Krvavý Čingischán jako moudrý státník?

Už 800 let je symbolem zkázy a smrti. Čingischán. Univerzální vládce Mongolů, postrach středověké Evropy. Antikrist… Dnes se ale karta obrací: z hlubin staletí se kupodivu vynořuje moudrý státník, kterým začíná nový věk.

Z mongolských bankovek se na nás dívá mandlovýma očima muž s naducanou tváří, knírem a řídkou bradkou. Na první pohled dobrák. Nic nemůže mást tolik, jako první dojem. "Je to Antikrist, ničitel, který naplnil hrůzou celé křesťanstvo," píší autoři jedné ze středověkých kronik v Německu už v roce 1241. Jde o reflexi nového jevu - na hranicích Evropy se objevují bojovní nájezdníci, kteří pocházejí z odlehlých středoasijských stepí. Mongolové. Jejich nástup je náhlý a vyvolává fantastické dohady.

Přišli od hranic světa

"Tataři přicházejí z velké neobdělávané a neúrodné písečné roviny. Tato rovina začínala u bájného a skalnatého pohoří tvořícího na východě hranice světa. Tyto hory nikdo nepřekročil," napsal kronikář a životopisec svatého Ludvíka Jean de Joinville. Pojmenování Tataři se později začíná vztahovat na všechny mongolské kmeny, se kterými přišli Evropané do styku. V ulánbátárském hotelu Čingischán, jednom z mála zařízení v hlavním městě Mongolska, které svým standardem služeb odpovídá požadavkům zákazníků ze Západu, vítá hosty busta muže, který vykazuje shodné rysy s tím na bankovkách. "Uvidíte, že se pohled na Čingischána bude měnit s tím, jak se budou i západní vědci více zabývat jeho vlivem na změny v Eurasii v době, kdy pokládal základy mongolské říše," poznamenává jedna místní historička. Reaguje tak na mou poznámku, že už to jméno, Čingischán, vyvolává neblahé vzpomínky a mrazení v zádech.

Vizionář a vůdce
Pravdu ovšem měla ona dáma hovořící bezmála bezchybnou češtinou. Vždyť také studovala v bývalém Československu. Čingischán se opravdu ve světle moderního bádání vybarvuje už nejen jako krutý nájezdník, za kterým jsou milióny mrtvých, desítky vypálených a vydrancovaných měst. Ale také jako vizionář, jako vůdce, který svými výboji zvíří a propojí národy, který otevře dveře novému věku a položí základy mezikontinentálního obchodu. "Bez Čingischána by Evropa neudělala tak rychlou kariéru vzestupu k pozdější dominanci ve světě," píše Jack Weatherford, jeden ze současných amerických badatelů, který se zabývá dopady výbojů univerzálního vládce Mongolů na světový vývoj.a

Krutý i ve své době

Ať tak či onak, jisté je pouze to, že jde o člověka, který žije v kruté době. A že je velmi krutý i na svou dobu. Na druhé straně ale Čingischán při pozornějším pohledu zastíní všechny své předchůdce, kteří nebyli méně ctižádostiví, výbojní nebo snad i krutí. Vždyť vůdce Mongolů dokáže během 25 let dobýt větší rozlohy světa, než dokázali Římané během čtyř staletí. Ovládá území o rozloze dvakrát větší, než dobyl Alexandr Veliký. Přitom nemá k dispozici o mnoho více než 100 000 bojovníků.

Velký promíchaný kotel

A nezůstane jen u dobývání a s ním spojených masakrů a drancování. Výsledkem je říše, v níž se promíchají kultury ovlivněné konfuciánstvím, taoismem, islámem i buddhismem. Pokládá základy obřího státního útvoru, který svého času sahal od dnešního Vietnamu až do střední Evropy, od Sibiře po Indii. A v této říši kvete v době takzvaného mongolského století mezinárodní obchod. Právě obchodními cestami, zejména legendární Hedvábnou stezkou,která spojuje Východ a Západ, se do Evropy dostávají z Číny takové vynálezy, jakými jsou střelný prach, magnetický kompas, papír nebo knihtisk z pohyblivých liter. Vedlejším produktem obchodu je poznání. Třeba o způsobech vládnutí, k jakým se Evropa propracovává až mnohem později: náboženská tolerance, oddělení církve od státu, diplomatická imunita, nadřazenost práva a mnohé další. Uveďme ještě alespoň veřejné školství, papírové peníze nebo svobodný obchod. Čingischán také pro svůj lid zavádí písmo, ačkoli sám zůstává po celý život analfabetem. Zvláštní je, že čínské znaky ho nijak nenadchnou, ačkoli dobývá prakticky celou Čínu a zmocní se i jejího pozoruhodného vědění. Raději tedy sahá po ujgurském písmu.

Nezkřiví vám ani vlas?

V rodící se říši uplatňuje Čingischán přísné, ba kruté zákony. Loupež, vražda, dokonce i cizoložství se trestají smrtí. I ti, kdo v Mongolech vidí jen krvelačné dobyvatele, musí s uznáním konstatovat, že: "V říši Velkého chána může jít mladá panna se zlatým podnosem na hlavě celý den od východu do západu slunce, aniž by jí kdokoli zkřížil vlas," zmiňuje Ivo T. Budil ve své knize Za obzor západu dobové kronikáře. A to v době, kdy v Evropě je už pohyb mimo opevnění sídla životu nebezpečným dobrodružstvím! Přesto se ještě 200 let po smrti Čingischána Západ třese už při pouhé vzpomínce na tlak divokých jezdců. Zejména, když Osmané, etničtí příbuzní Mongolů, dobývají v roce 1453 Konstantinopol, dnešní Istanbul.

Průkopník globalizace?

To, že dokáže během svého života efektivně spravovat rozlehlou říši, umožňuje mimo jiné také vysoce výkonná pošta. Vybraní rolníci musí mít kdykoli připravené čerstvé koně a proviant pro vládcovy posly. Jakékoli opomenutí se na místě a bezprostředně trestá smrtí. Násilnou smrtí sejde každý, kdo se třeba jen odváží zdržovat posla vybaveného "pajzou", zlatou destičkou s pečetí Velkého chána, jež mu zaručuje přednostní odbavení a přijetí. Takže ani neudivuje, že mnozí badatelé vidí v Čingischánovi prototyp moderního vládce, vizionáře, který daleko předběhl svou dobu. V Čingischánově říši pak mnozí tuší předobraz dnešního, stále propojenějšího světa. "Může směle tvrdit, že Čingischán byl průkopníkem globalizace," konstatuje například německý publicista Dieter Schnaas. Že by se Čingischán ve světel moderního bádání měnil z krvežíznivého kruťase, jak se jeví v zažitém historickém obraze, v novodobý idol? To zřejmě ne. Ledaže bychom z jeho života a činů vybrali jen sladké hrozinky. Ale jisté je, že obraz není jen černobílý.

Nejde jen o slávu Mongolů

O Čingischánovi vlastně ze spolehlivých pramenů víme jen málo. Historici i antropologové nacházejí jen stopy. Pokud jde o nejranější dobu, existuje vlastně jediný pramen: "Tajná historie Mongolů". Jde o spis, který nechal zhotovit třetí syn zakladatele říše Ogodej s pomocí čínských, ujgurských a perských písařů. Dohotovený byl kolem roku 1240, tedy přibližně 13 let po Čingischánově smrti. Zajímavé je, že posláním díla není jen šíření slávy Mongolů. Naopak! Spis má být k dispozici pouze vládnoucí rodině. Jde vlastně o jakýsi vladařův odkaz a návod, jak se chovat v různých situacích. Můžeme konstatovat, že jde o jakýsi národní kodex. Pro badatele to je vlastně štěstí, protože záznamy nepopisují jen slavné činy a vítězství zakladatele říše, ale zmiňují se také o méně lichotivých epizodách z jeho života. Například o vraždě nevlastního bratra Bektera. Podle názoru badatelů jde tedy o vcelku objektivní zdroj. Co se tedy dozvídáme?

Temüdžin, kovář

Oni Tataři jsou zřejmě příslušníky kmenů, které původně žily na horním toku řeky Amur. Počátkem 13. století už však jde o pastevecké kmeny přivyklé nomádskému životu pastevců v rozsáhlých stepích střední Asie, na okraji čínské civilizace. Nejde o národ v pravém slova smyslu, ale o kmeny, které mezi sebou často válčí o lepší pastviny a tradičně kočují podél řeky Onon. A tyto mongolské kmeny sjednotí Temüdžin, kterého svět později pozná pod jménem Čingischán. Kdy se Temüdžin (v překladu kovář) narodil, je zahaleno tajemstvím. Obvykle se uvádějí roky 1155 až 1167. legenda tvrdí, že je počat nebeským bohem Tengrim. Některé prameny se ale přidržují jiných než nebeských zdrojů. Tak se můžeme dočíst, jak se kolem roku 1162 vrací jeden z mongolských vojevůdců, obávaný válečník Jesügej, z trestné výpravy proti jinému kmeni do svého základního tábora. A tam se stává otcem. Narodí se Temüdžin.

Malý strašpytel

"V té době ještě Mongolov nejsou národem v obvyklém slova smyslu.Naopak. jejich společenství, které se živí pastevectvím, lovem zvěře a ryb, je roztříštěné do množství klanů. Temüdžin sám patří rodem do klanu Borjigin," uvádějí dnes němečtí historici. Podle legend jde spíše o nesmělého, ne-li bojácného chlapce, který s sebou trhne pokaždé, když poblíž zaštěká pes. Jako všechny děti kočovníků se naučí už v nejútlejším věku jezdit na koni, střílet z luku a lovit. A především se naučí tomu základnímu - šanci na přežití má jen silný a odhodlaný. "Když něco potřebuješ, tak si to vezmi, byť násilím." To je základ, který mladému Temüdžinovi pomáhá přežít poté, co je jeho biologický otec zavražděn a budoucí vládce světa musí uprchnout od svého lidu a skrývat se v horách a stepích střední Asie. Poměry jsou mimořádně kruté. Ani dnes není Mongolsko a přilehlé oblasti nějak zvlášť pohostinné. V létě na rozlehlých a jen lehce zvlněných pláních sežehá trávu suché vedro. V zimě panuje krutý mráz a sněhová vánice. To vše Temüdžina otuží natolik, že získá pověst neohroženého a respektovaného bojovníka.

Chán chánů

Na jaře roku 1206 vyzývá náčelníky mongolských kmenů, aby se shromáždili u pramenů řeky Onon. Tam Temüdžin rozvine před shromážděnými předáky bílou zástavu s devíti koňskými ohony. Chce, aby se sjednotili. A ví, jak toho dosáhnout - kdo neuposlechne, pocítí jeho meč. V každém případě je Temüdžin většinou mongolských kmenů provolán Čingischánem. A Čingischán neztrácí čas. Pět let po shromáždění u pramenů řeky Onon už vede své bojovníky do Číny, přesněji na stát Ťin a roku 1215 dobývá i jeho hlavní město Peking. Krátce poté si porobí i území dnešní Koreje. To je zárodek mongolské říše, euroasijské supervelmoci se střediskem ve městě Karakorum.

Ať pracují a platí

Už tady se prokazuje, se Čingischán není jen primitivním nájezdníkem. Jeho lidé musí prožívat opravdový kulturní šok, když přicházejí z pustých stepí do hustě zalidněné krajiny s intenzivním zemědělstvím a výstavními městy. Přesto je Čingischán nenechává plenit.Naopak. Mongolové dokáží přejímat metody a symboly čínské administrativy. Jeden z čínských rádců na dvoře Čingischána Jie-lii Čhu-chaj přiměje vůdce Mongolů, aby přestal s rabováním v rolnických vesnicích. Navrhuje mu alternativu: nech je žít, starej se aby prosperovali a raději ti platili daně. Jie-lii má být také autorem výroku, který změní Čingischánův život: "Impérium se nedá spravovat ze hřbetu koně".

Přepych? Nic promě!

Styk s čínskou civilizací Mongoly obohatí o mnohé administrativní a obchodní dovednosti. Čingischán také získá mnoho technických poradců,kteří mu při pozdějších výbojích pomáhají konstruovat obléhací stroje. Jen jedno odmítá - čínský životní styl a relativní přepych, kterým tato říše vyniká. "Moje říše skončí, jakmile mí vojáci obléknou hedvábné šaty a usídlí se v kamenných domech," traduje se jeden z Čingischánových výroků. Po dobytí severní Číny obrací Čingischán pozornost do Střední Asie. V roce 1218 ničí svého zapřísáhlého rivala - říši Západní Liao, která se rozkládá kolem jezera Balchaš. Tento stát sice přestává existovat, ale část jeho názvu - Kitaj - je ve středověké Evropě užívána jako označení pro Čínu.

Smrt a nesmrtelnost

Postupně Mongolové dobývají kvetoucí státy ve Střední Asii včetně měst, jakými jsou Buchara či Samarkand. V roce 1221 až 1222 pronikají mongolští jezdci až do severního předhůří Kavkazu a do jižního Ruska. Poté Čingischán znovu obrací pozornost na Východ a věnuje se dalším výbojům v Číně. Během obléhání Ning Sia, hlavního města státu Si-Sia, ale Čingischán, který tak touží po fyzické nesmrtelnosti, umírá. Kronikáři poznamenávají: "Je ironií, že slavný vůdce jezdeckých vojsk spadl v Číně z koně. Z následků zranění se už nezotavil." Místo, kde je pohřbený, se nepodaří objevit. Legenda tvrdí, že přes hrob přejíždí na 1000 jezdců, takže všechny možné stopy mizí pod kopyty koní. A pak je ona tisícovka jezdců zmasakrována, aby nikdo z nich nemohl prozradit místo posledního odpočinku velkého chána a sjednotitele Mongolů.

Nájezdník a manažer

Ti, kdo dnes upozorňují na pozitivní stránky Čingischánovy činnosti, občas v nadšení zapomínají, že ono pozitivní je v podstatě jen vedlejším produktem bezohledných výbojů. V tomto ohledu můžeme parafrázovat antického historika Taceta, kterým charakterizuje zničení Kartága Římany. Mongolové totiž na velkých rozlohách Eurasie "stvořili poušť a nazvali ji mírem". Nicméně nelze popřít, že Čingischán používá metody, které můžeme i dnes obdivovat pro jejich "modernost". Zakladatel mongolské říše podřizuje všechny svá rozhodnutí základní potřebě přežít. A nejde přitom zdaleka jen o něj - jde i o přežití jeho lidu. Výboje nejsou samoúčelné a jistě neslouží jen samolibosti jejich strůjce. V moderní terminologii bychom mohli říci, že jde o způsob, jak přežít a rozvíjet se v prostředí, které se vyznačuje "vražednou" konkurencí. V takovém prostředí působí i dnešní podniky.

Informace jako rozhodující zbraň

Čingischán nesmírně chytře používá zásady, které se dobře hodí i v dnešním prostředí. Především - provádí skvělý "marketing", tedy průzkum "trhu". Dbá na dokonalý průzkum a sběr poznatků o svých rivalech. Rozhoduje se na základě dobře prověřených informací a pak postupuje s krajní důsledností za svým cílem. Přenos informací obstarává právě už zmíněná geniálně organizovaná pošta. Čingischán zkrátka chápe, že informace jsou vzácným zbožím a vždy rozhodující zbraní. Vědět více ne ví konkurence je i dnes základem úspěchu. Dokonce ani krutost není samoúčelná. Dnes bychom řekli, ze ji používá jako nástroj komunikace s veřejností, tedy public relations. Útvary, které se mu podvolují bez odporu,zpravidla zachovává, nebo je dokonce integruje. Masakruje však všechny, kdo se mu postaví na odpor. A také se stará, aby se o tomto rozdílu dozvěděli všichni, kdo žijí v další oblasti, kterou si vybírá jako nový cíl.

Selhání jednoho, smrt pro všechny

Hlavním Čingischánovým trumfem je však jeho armáda. Vytvoří dokonalý systém navzájem se podporujících jednotek, od té nejmenší, čítající 10 bojovníků až po největší o 10 000 mužích. V Čingischánově vojsku panuje přísná kázeň. Pokud v základní jednotce selže jediný bojovník, nechávají velitelé potrestat na hrdle i všech devět zbývajících. Mongolské jednotky operují vždy v součinnosti s jinými. To všechno v době, kdy se ostatní armády skládají z individuálních bojovníků, kteří se v podstatě soustřeďují jen před prvním útokem, ale boj pak vedou jako osobní souboje! Jde o skutečně rozhodující moment. Proto totiž mohou mongolské oddíly porážet i mnohem početnějšího nepřítele. A dnešní manažeři? I oni se snaží o koordinovaný postup všech částí celku.

Rychlost je grunt

Princip rychlosti je platný i dnes. Už se neříká že větší ryby požírají ty malé, ale daleko spíše platí, že požírány jsou pomalé ryby rychlejšími. Mongolové to prokázali v praxi. Například při tažení v Uhrách dokážou jezdci urazit za jeden hodně přes sto kilometrů. Takových výkonů nebyla schopná žádná západní armáda. Rychlý pohyb vojsk, doslova víření v prostoru, vyvolává dojem, že nájezdníků je mnohem více než ve skutečnosti. O tom, že je napaden, se nepřítel obvykle dozvídá, až když už je zasypán deštěm šípů. I dnes pro manažerskou praxi platí, že po rozhodnutí musí následovat rychlý čin. Stejný nápad může dostat současně více manažerů, takže zvítězí ten, kdo dokáže rychleji obrátit myšlenku v čin.

Nový idol?

A především: Čingischán je sice analfabetem, ale vždy je otevřený novým poznatkům. Shromažďuje kolem sebe moudré lidi. V jeho vojsku "má každý bojovník v torně maršálskou hůl". Rozhodují schopnosti, nikoli rod a přímluvy. To vše je zřejmě pravda. Možná, že to poopraví černobílý obraz, který nám zanechává tradice. Na zrození nového idolu, který by k nám shlížel z minulosti, to však určitě stačit nebude…

---

Čingischán

Čingischán
 
Narození 1162
Q2068087
Úmrtí 25. srpna 1227 (ve věku 64–65 let)
Západní Sia
Povolání politik a válečník
Manžel(ka) Börte
Děti Džuči, Čagataj, Ögedej,Tolujchán, Q7063489, Q2770270, Q2885851, Q7199764, Q18110553, Q17032401, Q1914424, Q4251208, Q7063952, Q7064003, Q4705742 a Q4705781
Rodiče Jesühej a Hoelun
   
 

Čingischán (též ČingizchánDžingischán, rodným jménem Temüdžin) byl sjednotitelem mongolských kmenů, prvním Velkým chánem Mongolů a jedním z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů na světě. Narozen pravděpodobně v roce 1162 (nebo 1155,1161 či 1167), zemřel 18. srpna 1227. Pocházel z klanu Bordžiginů.

 

Cesta k moci

Čingischánovým otcem byl Jesühej, vůdce jednoho z mongolských kmenů. V roce 1175 byl zavražděn Tatary. Mladý Temüdžin byl posléze svým vlastním kmenem vyhnán a stal se spolu se svou rodinou kočovníkem, podle Tajné kroniky Mongolů byl také načas uvrhnut do otroctví. Když se ve svých 20 letech oženil s Börte, vysoce postavenou ženou z kmene Kereitů, Temüdžinova společenská pozice tím značně vzrostla. Následně se stal silným kmenovým vůdcem. Zprávy o Temüdžinově spojenectví s částečněchristianizovanými Kereity (viz Nestoriánství) se dostaly až do Evropy, kde se také šířila fáma, že Temüdžin je bájný kněz Jan.

Později byl Temüdžinův kmen přepaden sousedními Merkity a Börte unesena; spojil se tedy s mongolskými vůdci Tooril-chánem aDžamuchou a nepřátele porazil. Se žárlivým Džamuchou se následně dostal do mocenského sporu o výsadní politické postavení mezi Mongoly. Temüdžin společně s Tooril-chánem nakonec nad Džamuchou zvítězil. Tím si získal dominantní pozici mezi všemi mongolskými kmeny.

V roce 1198 se Temüdžinovi podařilo porazit sousední kmeny Tatarů. V roce 1202 se vypořádal i s odpůrci v řadách Mongolů, včetně Džamuchy, kterého poté nechal popravit. V tomtéž roce zcela rozdrtil Tatary a z větší části je vyhladil. Roku 1203 porážkou svého bývalého přítele Tooril-chána (jindy titulovaného Ong-chán) odstranil zbytky vojenské opozice mezi kmeny.

Velkým chánem

V roce 1206 byl všemi vůdci mongolských kmenů na Velkém mongolském sněmu (tzv. Kurultaj) jmenován Čingischánem, v překladuvelkým (světovým) vladařem, doslovný překlad neomezený vládce, ve středoasijských, především turkických jazycích znamená slovo čingiz moře a v přeneseném významu nekonečno (odtud mj. ruská bájná postava mořského cara), a chán neboli král se stal prvnímVelkým chánem všech Mongolů (Cha-han). Za svoje sídelní město ustanovil Karakorum (v dnešním východním Mongolsku).

Pravděpodobně díky vnitřním sociálním problémům zahájil v roce 1211 Čingischán mohutnou vojenskou expanzi, která ve výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších území.

Čingischánova vojska pronikla roku 1213 na pěti místech Velkou čínskou zdí a zaútočila na říši Ťin v severní Číně. Mongolové porazili hlavní síly nepřítele a v roce 1215 se zmocnili dnešního Pekingu, který nechali vyplenit. Ťinský císař, Süan-cung uprchl s dvorem do Kchaj-fengu, kde Ťinové Mongolům vzdorovali až do roku 1234.

Zničení karakitanské a chorezmské říše

Proti rychlé mongolské ofenzivě se postavila karakitanská říše (Západní říše Liao, ležící ve Střední Asii), byla však do roku 1217 smetena vedlejšími oddíly Čingischánových vojsk a její poslední chán Kučlug byl roku 1218 popraven. Čingischán dále pokračoval v tažení na západ se čtyřmi armádami, třem z nich veleli jeho synové Ögödej, Džuči a Čaadaj. V letech 1218-1224 se zmocnili Chorezmské říše a jejích center Samarkandu, Buchary a Chorezmu (v dnešním Uzbekistánu). Města, která do té doby zažívala velký politický i ekonomický rozkvět, byla zničena a velká část obyvatelstva pozabíjena. Chorezmský šáh Aláuddín Muhammad prchal před Čingischánovými válečníky Sübeetejem a Džebemsměrem ke Kaspickému moři, kde byl v roce 1221 zabit.

Mezitím se Mohammedův syn šáh Džellaluddín (Jallaluddín, Jalal) při řece Indus pokusil Mongolům vzdorovat a roku 1221 vytvořil novou armádu, se kterou se mu zprvu podařilo vyhrát nad nepočetnými vedlejšími mongolskými oddíly. Hlavní síly vedené Čingischánem však brzy přinutily Džellaluddínovo vojsko na břehu Indu k ústupu, sám Džellaluddín uprchl skokem ze skály do řeky. Čingischán poté rozkázal prohledat celou severozápadní Indii, ale Džellaludín nalezen nebyl. Nakonec utekl do Persie.

Tažení do Evropy

Zatímco Čingischán setrvával v oblasti Střední Asie, mongolští vojevůdci Sübeetej a Džebe si mezitím razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách roku 1221 v dnešnímÁzerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz na sever k řece Kubáň, kde porazili Kumány (Polovce, Kipčáky) a zmocnili se okolního území až k severnímu břehu Kaspického moře. Přemístili se pak směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce roku 1223 zcela rozdrtili spojená vojska Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetemMstislavem III. (Mstislav Mstislavič Haličský), zajatá knížata Mongolové údajně umučili v průběhu hostiny na oslavu vítězství. Vítězná vojska se přesunula na Krym a posléze naUkrajinu, záhy se ale stáhla a zamířila směrem k hlavním silám Čingischánovým. Džebe na cestě zpátky zemřel.

Dobývání v Číně

Čingischán se po definitivní porážce nepřítele na západě zaměřil na zničení dynastie Západní Sia v severní Číně. Na zamrzlé řece Jang-c' Mongolové čínské vojsko na hlavu porazili. Čingischán pak opět vytáhl proti severočínské dynastii Ťin, v roce 1227 v průběhu tohoto tažení zemřel.

O místě Čingischánova hrobu existují četné legendy, ve skutečnosti je ale lokalita dosud zcela neznámá. Vlády obrovské Mongolské říše, vytvořené Čingischánem, se ujal jeho syn Ögödej.

Úspěch a následky mongolského tažení

Úspěšná překonání nepřátel, které Čingischán a jeho vojevůdci porazili, záleželo na perfektní organizovanosti mongolské armády, její nezvykle velké mobilitě, okamžité připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále nepřekonatelném umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických a strategických postupů (včetně propracované vojenské špionáže), které Mongolové postupně získávali při svém dobývání. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo při bojích, masakrech a hladomorech 30 - 60 milionů lidí, populace Číny klesla během 50 let mongolské vlády až o polovinu.

Mongolská říše, kterou po sobě Čingischán zanechal, měla propracovaný a pevně zavedený správní systém (Jasa - ustanovení zákonů) a byla vnitřně dostatečně jednotná. I když následně došlo k jejímu rozpadu, nástupnické (veskrze dynastické) státy ovládané potomky Čingischána přetrvaly několik staletí. Poslední z nich, Krymský chanát, zanikl až koncem 18. století.

Pchaj-ca - kovová destička s vyrytým Temudžinovým příkazem k volnému průjezdu, vládcové jednotlivých území byli povinni majiteli poskytnout útočiště a vybavení (např. čerstvé koně)

Billig - sbírka Temudžinových výroků

Potomci Čingischána

  1. Džoči (Jochi), jeho synové byli Udur, Šejbají a Batú, který založil Zlatou hordu ve východní Evropě a západní Asii
  2. Čaadaj (Jagathai, Čagataj), zakladatel středoasijského čagatajského chanátu, syn Büri
  3. Ögödej (Ögedej, Otkaj), v letech 1227–1241 Velkým chánem, vládce v Mongolsku a severní Číně, jeho synové byli Güjük, Velkým chánem 1246–1248, a Kadan
  4. Tolujchán (Tolui), vládce východního Mongolska, jeho synové byli Kublaj (Burgidžin, Chubilaj, Budžek), Velký chán 1259–1294 a zakladatel dynastie Jüan v Číně, Möngke, Velkým chánem 1251–1259, a Hulagu, zakladatel říše ílchánů v Persii

Literatura

Tajná kronika Mongolů (někdy uváděna jako Tajná historie Mongolů či Tajná zpráva Mongolů) - historie Čingischánovy rodiny a jeho života. Byla dokončena v červenci roku1228 a je nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době. U nás vydaná u vydavatelství SNK Praha v roce 1955, přeložená dr. Pavlem Pouchou.

Film

Čingischán (Genghis Khan), USA 1966, Režie: Henry Levin; Hrají: Omar Sharif (Temüdžin), Françoise Dorléac (Bortei), Stephen Boyd, James Mason

Mongol (Монгол), Kazachstán 2007, Režie: Sergei Bodrov; Hrají: Tadanobu Asano (Temüdžin), Amadu Mamadakov, Honglei Sun, Ying Bai - )neuvěřitelny blabol) -

 

Převzato- https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cingisch%C3%A1n

---

Králem milenců byl Čingischán. Po světě dnes chodí 16 milionů jeho potomků

Čingischán byl nejen největším válečníkem všech dob, ale také zřejmě nejlepším milencem. Před 700 roky se mu podařilo dobýt polovinu světa a zbytek se ho bál. Měl mnoho přezdívek – Dobyvatel, Ničitel, Dokonalý válečník nebo Bič boží. Ale zasloužil by i jinou – Nejlepší milenec všech dob.

Čingischán byl nejen největším válečníkem všech dob, ale také zřejmě nejlepším milencem.

Před 700 roky se mu podařilo dobýt polovinu světa a zbytek se ho bál. Měl mnoho přezdívek – Dobyvatel, Ničitel, Dokonalý válečník nebo Bič boží. Ale zasloužil by i jinou – Nejlepší milenec všech dob.

 

 

ČTĚTE TAKÉ:

Čingischán největším ekologem – zabil tolik lidí, že pomohl přírodě

 

Ruští historici z moskevské Akademie věd totiž nedávno analyzovali DNA v severním Mongolsku a zjistili, že dnes po světě chodí nejméně 16 milionů Čingischánových potomků mužského pohlaví. To ze statistického hlediska není možné, pokud by sám Čingischán nezplodil nejméně tisícovku dětí.

 

Historici a genetici tvrdí, že kamkoliv Čingischán přijel, vždy nejprve danou zemi vojensky ovládl a potom si tam našel milenky. Vybíral si podle dvou hledisek: hledal nejdůležitější a současně nejkrásnější dívky. Na hromadné oslavě se jich pak před zraky svých mužů zmocnil. Mongolské oslavy byly vyhlášené; o jejich krvavosti a drsnosti vyprávěli doboví kronikáři s velkým zděšením. Čingischán podle nich při oslavách například vykrajoval obrovské kusy masa z ještě živých koní – a před očima svých poddaných je ještě syrové jedl.

 

Jaké křivky se líbily ničiteli světa?


Čingischán měl vyhraněný vkus. Preferoval drobné nosy, silná stehna, dlouhé hedvábné vlasy, rudé rty a záleželo mu i na melodickém hlase dívek. Ženy známkoval pomocí číselné stupnice – pokud dívka nedosahovala jeho standardů, přenechal ji svým důstojníkům…

 

Genetici tvrdí, že nikdo jiný nezplodil tolik přímých potomků, jako právě mongolský vládce. Za svůj život dokázal vytvořit největší říši v dějinách světa – sahala od Číny, až k hranicím českých zemí. Jeho armádám nedokázal nikdo vzdorovat, porazil obří muslimské říše, pastevecké kmeny z Uralu i obrněné evropské rytíře. Z otrhaných mongolských pastevců udělal během pouhé jedné generace nejobávanější armádu světa.

 

Úspěšná překonání nepřátel, které Čingischán a jeho vojevůdci porazili, záleželo na perfektní organizovanosti mongolské armády, její nezvykle velké mobilitě, okamžité připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále nepřekonatelném umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických a strategických postupů (včetně propracované vojenské špionáže), které Mongolové postupně získávali při svém dobývání. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo při bojích, masakrech a hladomorech 30 - 60 milionů lidí, populace Číny klesla během 50 let mongolské vlády až o polovinu.
Mongolská říše, kterou po sobě Čingischán zanechal, měla propracovaný a pevně zavedený správní systém (Jasa - ustanovení zákonů) a byla vnitřně dostatečně jednotná. I když následně došlo k jejímu rozpadu, nástupnické (veskrze dynastické) státy ovládané potomky Čingischána přetrvaly několik staletí. Poslední z nich, Krymský chanát, zanikl až koncem 18. století.

---

Počasí umožnilo Čingischánovi dobýt svět

JAROSLAV PETR  |  HISTORIE

 

Čingischánova vojska ovládla Asii a značnou část Evropy díky změně klimatu, která umožnila chov velkých stád koní.

Každý z Čingischánových jezdců měl k dispozici deset koní. Impozantní stádo zvířat spotřebovalo obrovské množství pastvy. Právě na přelomu 12. a 13. století začalo období, kdy se suché oblasti proměnily v travnaté stepi a nabídly mongolským koním kvalitní pastvu. Čingischán mohl díky tomu vyrazit za dobýváním světa.

Čingischán – nejkrvavější válečník historie

Měření krvavosti lidských konfliktů počtem obětí je zavádějící, protože počet obyvatel Země neustále roste. V dávné minulosti postihly války s menším počtem obětí větší podíl obyvatelstva a byly tedy ničivější. Druhá světová válka s 63 miliony obětí se zdá bezkonkurenčně nejkrvavějším konfliktem v lidských dějinách. Pokud však vyjádříme počet obětí jako podíl z celkového počtu obyvatelstva, pak se druhá světová válka nedostane ani do první desítky nejkrvavějších konfliktů.

Jako bezkonkurenčně největší masový vrah vychází v těchto přepočtech Čingischán. Při jeho tažení zahynulo asi 40 milionů lidí, což představovalo devítinu obyvatel celého tehdejšího světa. V dnešním světě by genocida srovnatelná s mongolskou invazí připravila o život 778 milionů lidí.

 

Socha Čingischána v Ulánbátaru

Tráva, koně a světovláda

Tým vědců pod vedením americké dendrochronoložky Amy Hasslové z West Virginia University zkoumal letokruhy v dřevě ze stromů, které rostly v Mongolsku během středověku, a došel k závěru, že nástupu Čingischána k moci předcházela významná změna klimatu. Na vyprahlou krajinu dopadalo mnohem více srážek a suché pláně se zazelenaly travinami. To nabídlo mongolským kočovníkům příhodnější podmínky k životu. Jejich stáda se rozrůstala a uživila početnější rodiny. Mongolů přibývalo a Čingischán z nich mohl postavit početnou armádu.

Zvláště důležitá byla vydatná pastva pro chov koní. Mongolové rozmnožili svá stáda a posílili tak jízdu, jež byla základní silou jejich armády. Právě rychlé přesuny velkého počtu jezdců na velké vzdálenosti stály u zrodu Čingischánových vojenských úspěchů.

Příznivé období skončilo rokem 1258, kdy výbuchy několika sopek zastínily Slunce. Klima se ochladilo a srážek ubylo. Zřejmě ne náhodou právě v té době přemístili Mongolové své hlavní město ze stepí do čínského Pekingu.

---

Andílek Čingischán

 

Vladimír Štědrý, Pátek, 27. února 2009

Jen si to představte: přijeli byste do Německa a každý pátý chlapec by vám hrdě řekl, že se jmenuje Adolf, protože rodiče chtěli uctít památku velikého dobyvatele Evropy. Asi byste byli na rozpacích, protože podle vás Evropu zotročil a zničil.

A teď si představte, že přijedete do Mongolska a tam se opravdu spousta chlapců jmenuje Čingis.

Ano, je to na památku toho brutálního kruťase Čingischána, který zprznil velkou část světa včetně kusu Evropy, a my ho proto známe jako metlu lidstva. Drzost, že?

Každý, kdo do Mongolska přijede, je překvapen, jak moc tam přibývá věcí, které se jmenují po Čingischánovi. Vodka, nejlepší hotel v Ulánbátaru, čokoláda, děti, diskotéka, rocková opera, dokonce i pivečko… Kultu se očividně daří dobře a přibývá na váze. Teď po Čingischánovi pojmenují i letiště a uvažuje se, že i mongolské hlavní město přestane být Rudým bohatýrem (to je překlad slova Ulánbátar) a stane se Čingisovým Městem (asi podle vzoru Heřmanův Městec). Právě teď, kdy si Mongolové připomněli osm set let od chvíle, kdy Čingis sjednotil kmeny v národ a vyrazil na dobyvačné tažení do světa, dosahuje čingisomanie vrcholu. Jako když přijeli Beatles…

Důvod k překvapení a rozpakům? Ne, spíš důvod k zamyšlení nad naší sebestředností a vůbec tím, jak světu vnucujeme svůj výklad dějin.

Neboť Čingischán vlastně nebyl takový ukrutník, jak si ho líčíme. Nebyl to andílek, ale nebyl také o nic krutější než jeho křesťanští protivníci. Psí hlavu mu nasadili až Evropané. A dokonce až v 18. století. Do té doby ho ctili jako velkého muže. Jenže když osvícenci chtěli kritizovat své absolutistické monarchy, věděli, že na věc nemohou jít zpříma. A tak si vybrali alegorii: když Voltaire a další psali o krvavém tyranu Čingischánovi, všichni věděli, že myslí vlastně někoho jiného.

Osvícenství už patří jen historii, ale krvavý obraz Čingischána zůstal. A protože Evropa vnutila svůj pohled na věci velké části světa, také většina planety má mongolského chána za nelítostného vraha a dobyvatele. Je to něco podobného, jako když se díváte na CNN: brzy získáte pocit, že nejdůležitější událostí na světě je návštěva Rumsfelda v Afghánistánu.

Jenže je i jiný pohled. A není jen mongolský: Čingischán je jednou z největších postav dějin. Žádný člověk nevytvořil tak velkou říši. Navíc byl v protikladu ke své pověsti velmi tolerantní vládce, žádný sadista (tedy pokud to nebylo nutné), a protože citlivě propojoval rozdílné kultury, dalo by se říci, že byl největším globalizátorem všech dob, a to asi osm set let předtím, než byla globalizace vymyšlena. Tím položil základy světa, jak jej známe dnes. To, že česká slova horda a hurá jsou původem z mongolštiny, je jen nepodstatná pěna na povrchu všeho, čím Čingischán ovlivnil naše dnešní životy.

Vidíte, a my jsme se mu takhle odměnili.

---

Stojíme před objevem tajemné Čingischánovy hrobky?

Kde vlastně leží místo posledního odpočinku jednoho z nejvýznamnějších mužů historie? Podle legendy zabili členové chánovy pohřební družiny kohokoliv, kdo zkřížil jejich cestu, aby místo jeho posledního odpočinku nemohlo být nikdy vyzrazeno. Po jeho hrobce nyní pátrají vědci s využitím nejmodernějších technologií.

Čingischánova smrt a pohřeb jsou opředeny tolika legendami a spekulacemi, že by s ním v tomto ohledu mohli soupeřit snad jen Elvis Presley nebo Adolf Hitler. Čingischán byl mužem dbalým tradice a zvyklosti jeho rodu přikazovaly, aby byl zemřelý vládce pohřben tak, aby jeho tělo nemohlo být nikdy nalezeno. Utajení jeho hrobu bylo pro něj tak důležité, že za něj údajně zaplatili životem všichni otroci, kteří na stavbě jeho hrobky pracovali. Zabiti byli dokonce i vojáci, kteří zabíjeli otroky. Další z legend praví, že po jeho smrti bylo odkloněno koryto řeky, aby byly jeho ostatky navždy pohřbeny v zapomnění. Ať už byly eskapády spojené s jeho pohřbem výrazem oddanosti k rodové tradici nebo jen vrtochem mocného vládce, jedno je jisté – čím větší byla chánova touha utajit, kde odpočívají jeho ostatky, tím větší je touha lidí vyrvat mu jeho tajemství.

Pátrání po hrobce 
 Tajemná Čingischánova hrobka však přitahuje seriózní archeology i dobrodruhy bez odborného zájmu stále mocněji. Ruští okupanti se snažili pátrání po tajemné hrobce zabránit, neboť se obávali, že by její objevení mohlo pozdvihnout mongolské národní sebevědomí. Ani mongolská vláda a úřady však nejsou pátrání příliš nakloněny. Podle mongolské tradice totiž porušení dávné hrobky zničí ducha, který jí sloužil jako ochránce. V roce 1993 museli své pátrání ukončit japonští vědci, v roce 2002 to byla zase expedice financovaná Američany. Olej do ohně pátracího šílenství přilil nález z roku 2004. Díky spojeným silám japonských a mongolských archeologů se podařilo v dříve zapovězené oblasti objevit zbytky stavby, o níž se soudí, že byla Čingischánovým letním palácem. Od té doby mají vědci pocit, že jsou velmi blízko epochálnímu objevu. Podle dávných zpráv byli totiž úředníci schopni každý den dojíždět z paláce na místo Čingischánova pohřbení, aby mohli vykonávat pohřební rituály a pocty. Oblast, v níž archeologové pátrají, se proto zúžila natolik, že vzrušení z blížícího se objevu se stává takřka hmatatelným.

Sjednotitel kočovníků
Vědci, kteří znají Čingischánův skutečný historický význam, jsou proto tušením blízkosti objevu o to více vzrušení. Ačkoliv má u nás často pověst spíše primitivního krvelačného válečníka, zasloužil se o rozkvět civilizovaného života jako málokdo. Najmanové, Ujgurové, Merkitové, Kerajtové, Tangutové, Tataři a Mongolové – to všechno byly mongolské kmeny, které žily nomádským způsobem života na sever od Velké čínské zdi. Spíš než pokrevní pouta je ale spojoval boj – bojovaly mezi sebou jak silou, tak nejrůznějšími intrikami. Na Temüdžina, jak si Čingischán tehdy říkal, tedy čekal první nejdůležitější úkol – sjednotit rozhádané kočovníky a vytvořit tak jednotnou a silnou říši. Nejprve se spojil s kerajtskými náčelníky Toghrilem (Ongchánem) a Džamuchou a společnými silami se jim podařilo zlikvidovat odpor Tatarů, nejzavilejších nepřátel Mongolů. Přátelství s Džamuchou však netrvalo dlouho a z dřívějšího spojence se stal jeho největší rival v boji o nadvládu nad kočovníky. Jeho nejbližší generálové jej však zradili a Džamucha nakonec dobrovolně požádal Temüdžina, aby jej sprovodil ze světa. „Na nebi je místo jen pro jedno Slunce,“ řekl prý Temüdžinovi předtím, než si od něj nechal zlomit vaz. V roce 1206 byl kmenovým shromážděním mongolských kmenů Temüdžin prohlášen Čingischánem, velkým chánem všech Mongolů.

Světová říše
 Chuť vládnout měl Čingischán vždy obrovskou, a jak známo, s jídlem chuť ještě roste. Sjednocení Mongolů bylo tedy teprve předehrou k vojenským tažením, která snesou srovnání snad jedině s tažením největšího vojevůdce světa Alexandra Makedonského. Do čela svých dokonale organizovaných armád postavil své syny a nejloajálnější generály a vyslal je smazat ze zemského povrchu okolní říše. Jeho armády se vydaly do všech směrů. Na jihu dlouho bojoval s čínskými dynastiemi Jin a s říši Tangutů. Obrovských úspěchů však dosáhlo zejména jeho tažení na západ. Jako první padly jeho mocenským choutkám za oběť velké asijské říše. Karakitanský chanát, ležící ve Střední Asii (na území dnešního Kazachstánu, Kirgizstánu a Číny) smetla jeho vojska v roce 1217, chorezmská říše (na území dnešního Turkmenistánu, Íránu a Afghánistánu) padla v roce 1224. V roce 1223 rozdrtili Mongolové i vojska kyjevského velkoknížete Mstislava III. a prakticky se tak dostali až na samý okraj Evropy. Tam však tažení obrovské mongolské armády skončilo a nájezdníci se navrátili zpět do Asie. Ještě většího rozkvětu dosáhla mongolská říše za jeho nástupců – bez Čingischánova státnického génia by však tak mohutná říše nemohla nikdy vzniknout.

Chánova cesta na věčnost
Smrt zastihla Čingischána až v jeho zralém věku 65 let, kde přesně zemřel, však nevíme. Jisté je jen to, že to nebylo v jeho rodné zemi. Méně jisté však už je, zda to bylo v sedle nebo v posteli. Jedna z verzí říká, že zemřel v dnešním Egyptě na následky válečných zranění, jiné kladou místo jeho smrti do čínské říše Tangutů, kterou dobyl v roce 1227. Podle další z pověstí ale za jeho smrt mohla čínská princezna, kterou si vzal jako válečnou kořist. Ta prý schovala ve své vagíně malinké klíšťky a v intimní chvíli jimi chána smrtelně zranila. Tuto verzi příběhu o chánově smrti však mnozí historikové zpochybňují – prý se jedná spíše o pomluvu, která měla ukázat, že chán zemřel v posteli, což je pro válečníka potupa. Jistě nevíme ani to, jestli se chánovo tělo dostalo zpět do vlasti. Podle mongolské kroniky Altan Tobchi z roku 1604 byly místo těla pohřbeny pouze košile, stan a boty, podle kroniky Erdeni Tobchi z roku 1662 byla rakev s chánem dokonce prázdná.

Tajemné místo posledního odpočinku
 Tajná kronika Mongolů, která byla sepsána na objednávku královského rodu krátce po Čingischánově smrti, se sice zmiňuje o přesném datu jeho smrti, o místě jeho pohřbu však zarytě mlčí. Podle Marca Pola neznal žádný z Mongolů místo Čingischánova posledního odpočinku ani v době jeho návštěvy Mongolska, asi 40 let po chánově smrti. Tradice jeho rodu napovídají, že by měl být pohřben nedaleko místa, kde spatřil světlo světa. V tomto případě bychom měli hledat jeho hrobku v Chentejském ajmagu, okrese nedaleko současného hlavního města Ulánbátaru. Součástí Chentejského pohoří je i jedna z nejposvátnějších mongolských hor Burkhan Chaldun. V její blízkosti se nachází i místo zvané Ikh Chorig neboli Velké Tabu. Tato oblast o rozloze okolo 240 km2, tedy zhruba poloviny velikosti Prahy, byla do velmi nedávné doby neprodyšně uzavřena – za překročení hranice hrozila cizincům i dokonce smrt. Archeologové zde mohli začít pátrat teprve na začátku devadesátých let minulého století.

Nejnovější metody ve službách archeologů
 V tušení epochálního objevu začínají vědci horečnatě spolupracovat. Podstatu nových, „neinvazních“ metod, díky nimž nemusí vzít vědci do ruky kopáčské náčiní, shrnuje dr. Albert Yu-Min Lin z Centra pro interdisciplinární výzkumy v umění, architektuře a vědě v kalifornském San Diegu takto: „Velký pohřební rituál se jistě musel nějakým způsobem promítnout do krajiny. Abychom našli chánovu hrobku, užíváme metody dálkového průzkumu a satelitní snímky povrchu v přilehlých oblastech. Mezi metody dálkového průzkumu patří například radar, který dokáže prohledávat půdu, elektromagnetická indukce či magnetometrie. S kolegy z katedry elektronického inženýringu spolupracují na vývoji algoritmů, které umožní vypracovat trojrozměrnou mapu oblasti s vysokým rozlišením. Jak se již ve vědě mnohokrát potvrdilo, klíč k největším objevům spočívá právě ve spolupráci vědců z dříve oddělených oblastí. Doufejme, že i tentokrát bude přát archeologům štěstí.

21. STOLETÍ dodává:
Co jsou to neinvazní metody?

Vědci nejrůznějších oborů stojí velmi často před těžkou volbou. Aby se mohli něco dozvědět či v případě např. lékařů dokonce někoho uzdravit, musí provést zásah, díky němuž musí do objektu svého zájmu nějak zasáhnout. Důsledky takového zásahu mohou být pro další výzkum velmi nevýhodné, a vědci se proto snaží vyvinout metody, které budou předmět jejich zájmu co nejméně poškozovat. Právě takovým metodám říkáme metody „neinvazní“. Ačkoliv většina z nich se užívá v medicíně, pozadu už nestojí ani jiné obory, jako je např. stavebnictví nebo právě archeologie.

Chytrost nad zlato
 „Největší štěstí je přemoci své nepřátele, pronásledovat je, obrat je o jejich bohatství, vidět ty, kteří jsou jim drazí, v slzách a jejich manželky a dcery sevřít v náručí“. Takto si představoval největší životní štěstí sám Temüdžin. V jeho době skutečně nebylo zvykem jednat v rukavičkách – k běžnému povyražení vítězů patřilo například uvařit své nepřátele zaživa. Jedinou cestou k umenšení násilností se zdálo být páchání ještě větších ohavností. Temüdžinova moc ale nestoupala jen díky tomu, že byl krutější, než jeho protivníci. V čem je převyšoval na celé čáře, byla chytrost a politická zdatnost. Z dobytých a pokořených kmenů si udělal spojence a příbuzné, moc rozděloval podle zásluh, a nikoliv jen podle příbuznosti, a loajalitu svých poddaných si zajišťoval tím, že jim slíbil podíl na válečných ziscích. Jako chytrý vládce se také dokázal dobře poučit u poražených národů. Dokázal přebrat a využít řadu technologických a válečnických postupů a jeho chloubou byla i rozsáhlá špionážní síť.

Čingischánovo mauzoleum
 Co znamená podivné slovo kenotaf? Jak je u vědeckých termínů časté, musíme pro jeho objasnění zalistovat řeckým slovníkem. Řecké slovo kenos znamená prázdný, taphos značí hrobku. Kenotaf není ale hrobkou vykradenou, nýbrž hrobkou, která vlastně nikdy ani hrobkou nebyla. Jedná se o památník vystavěný k poctě významného člověka, často panovníka či umělce. Čingischánův kenotaf se nachází ve městě Ji-chun v oblasti Vnitřního Mongolska, tedy v severní provincii Číny, která s Mongolskem sousedí a je také Mongoly převážně obydlena. Památník byl vybudován až v letech 1954-1956 a není tedy skutečným místem posledního odpočinku Čingischána. Kromě tohoto mauzolea existuje ještě jedno, kde lze dávnému vládci vzdát hold. Je jím chrám ve městě Ulan Hot, které se taktéž nachází ve Vnitřním Mongolsku.

Po stopách kněze Jana
Každá doba má své legendy. V evropských dějinách jimi ale snad nejvíce oplýval středověk. Legenda o knězi Janovi, která byla velmi populární v době mezi 12. a 17. stoletím, přímo souvisí nejen s Čingischánovou osobou, ale i s jeho předchůdci a následovníky. Popisuje říši tajemného „kněze Jana“, která se nachází daleko za říšemi nepřátelských muslimů kdesi v daleké Asii. Jan měl být potomkem jednoho ze tří králů čili mudrců z Východu, kteří se podle Matoušova evangelia přišli poklonit narozenému Spasiteli. Měl vládnout mocné křesťanské říši, která sousedila přímo sousedit s rajskou zahradou. Jako každá legenda měla ale i tato historický základ. Vztahuje se nejspíše k ostrůvkům křesťanského života, které na Východě přežívaly již od velmi dávných dob. Nestoriánští křesťané, jejichž učení se rozcházelo s církevní ortodoxií, si na Východě zajistili řadu příznivců a někteří z nich byli dokonce i mezi mongolskými kočovníky. Někteří Evropané proto za bájného kněze Jana považovali Čingischánova soupeře Ongchána nebo dokonce Čingischána samotného.

Autor: Michal Andrle

---

NAD KNIHOU: ČINGISCHÁN A UTVÁŘENÍ MODERNÍHO SVĚTA

O stepních kulturách východní Asie a jejich dějinách máme v češtině zajímavou, ovšem starší a ideologicky poněkud poplatnou Gumiljevovu knihu „Hledání vymyšlené říše“. Nyní k přibyl i titul „Čingischán a utváření moderního světa“.

Kniha popisuje Čingischánovu říši jako cosi blížící se ideálu – území nízkých daní, mírného zákonodárství (minimální tresty vzhledem k tehdejší Evropě a Číně), volného obchodu, rovnosti podle národnostního původu a náboženské svobody. Samozřejmě těžko říct, nakolik můžeme tato tvrzení brát vážně. Nicméně i pokud ano, vyvstává paradoxní kontrast: na svou dobu liberální stát směrem vevnitř, který ovšem ve svém okolí šířil hrůzu. Ale i zde samozřejmě zůstává řada otazníků: nakolik můžeme věřit zprávám o mongolských zvěrstvech, nakolik jde o propagandu (křesťanskou i muslimskou) a nakolik bylo takové chování kruté v kontextu doby, kdy se odehrávalo.
Protože Čingischán byl především dobyvatel, kniha se podrobně věnuje mongolské válečné taktice; většímu nasazení střelného prachu, vynálezu děl i zdokonalení obléhacích strojů (nic z toho neprováděli Mongolové přímo, ale prostřednictvím najatých techniků; i ve městech, která byla více-méně vyvražděna, Mongolové obvykle ušetřili lidi hovořící více jazyky, kvalifikované řemeslníky a lidi gramotné). Původní mongolské výboje za Čingischána ovšem vycházely z taktiky, kterou Mongolové uplatňovali při lovu a při krocení svých stád (různá obkličování, nahánění atd.).
V rozporu s představami o kočovnících ze stepi, kterých bylo jako kobylek, ukazuje Jack Weatherford, že Mongolové téměř vždy bojovali proti početní převaze. Jejich jednotky byly ovšem schopné extrémně rychlých přesunů (aby se nezdržovali ohněm, vojáci jedli třeba i maso změklé umístěním pod sedlem, pili krev svých koní atd.), předstíraných ústupů, náhlých útoků, obkličování i ostřelování na dálku. Běžné bylo cizí formace vylákat a pobít pak nekoordinované skupiny (viz např. bitva na řece Kalce). V první fázi neprovázely mongolské dobyvatele žádné technické útvary ani zásobovací vozy (cestou se lovilo a hnala se stáda, která se průběžně konzumovala), rychlost byla tedy vskutku ohromující. Převahou Mongolů byl delší dostřel jejich zbraní, bojová taktika vycházející z lovu a zacházení se stády – a tedy dobře osvojená na rozdíl od armád rolnických. Výhodou byla také lepší zdravotní kondice Mongolů – zatímco jejich nepřátelé se živili obilninami, oni téměř výhradně masem a mléčnými výrobky.
Z pohledu svých odpůrců bojovali Mongolové odsouzeníhodným způsobem – ničením infrastruktury. Likvidace rýžoviště a přeměna části země v step jim samozřejmě usnadňovala kontrolu dobytého území. Mongolové záměrně vyvolávali při svých vpádech hladomor a zaháněli venkovské obyvatelstvo do měst. Tam davy hladových rolníků působily kolaps a umožnili Mongolům města se zmocnit. Původně města příliš obléhat neuměli, využívali však vyhladovění a léček (zdánlivé upuštění od obléhání), posléze se však stali zdatnými obléhateli. Z infrastruktury měla armáda kladný vztah snad leda k mostům (vcelku logické).
Šíření strachu bylo údajně spíše propagandistickým záměrem než realitou – Mongolové například respektovali vyslance, ušetřili města, která se vzdala, nepraktikovali veřejné mučení a zabíjeli „chladně“ – podobně jako zacházeli se svými zvířaty. Krutost Mongolů neměla být jen výsledkem pomluv nepřátel, šířili ji o sobě sami, aby své protivníky zastrašili a přiměli je kapitulovat. V rámci území připojených k mongolské říši měl být ale život naopak na tehdejší dobu velmi snesitelný, viz výše.
Menší úspěchy měli Mongolové v boji v lese (se sibiřskými kmeny, v severním Rusku), v krajinách výrazně tropických (zde se mezi nimi šířily epidemie). Mongolové ve východní Asii se ze své říše pokusili již ve 13. století – ještě před evropskými zámořskými objevy – udělat také námořní impérium, expanze do Japonska i na Jávu však nakonec ztroskotala. Co se týče schopnosti bojovat v členité zemědělské krajině, kniha nabízí rozporuplné údaje – na jednu stranu to například mělo zachránit Vídeň a zbytek Evropy, na stranu druhou ale soustavně obdělávaná krajina Mongolům nezabránila v dobytí Číny.
Zajímavé je náboženské pozadí mongolského státu. Mezi muži, kteří přísahali Čingischánovi věrnost v jeho nejtěžší chvíli, byli muslimové, křesťané i buddhisté (Činsgischán sám vyznával původní mongolský „animistický“ kult nebe). Protože samotné stepní kmeny byly konglomerátem řady národů, autor z toho vyvozuje, že Mongolové tak předjímali moderní „občanský“ stát, kde loajalita nevychází z náboženské ani národnostní jednoty. Věřit se takovému tvrzení ale úplně nechce…
Válku v Ujgursku zahájili Mongolové s odůvodněním, že chrání místní muslimskou většinu před pronásledováním ze strany vládnoucích buddhistů. Sami se pak většinou připojili k tibetské formě buddhismu, kterou prosazovali v Číně oproti místnímu konfuciánství a taoismu. Pád mongolské dynastie v Číně pak de facto znamenal i konec buddhismu v této zemi. V Rusku a na Blízkém východě mongolští vládci posléze konvertovali k islámu. Řada mongolských chánů i mnohé celé stepní kmeny, které tvořily jejich svaz, se hlásili ke křesťanství (především nestoriánského typu). V mongolském hlavním městě Karakorum pobývali i vyslanci papeže a evropských monarchů – každopádně se Evropě ale nepodařilo faktu, že Mongolové byli ze značné části křesťany, politicky nijak využít.

Čtení knihy je to každopádně zajímavé, zůstává ovšem samozřejmě otázka, nakolik jsou zde Čingischán a Mongolové idealizováni.

Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, BBart, Praha 2006

autor Pavel Houser

---

...doporučené externí odkazy

Čingis - wiki

youtube - Dschinghis Khan - Moskau 1979

Novinky

---

...tip na stránku 

Olomouc

---

Pokud se Vám líbi tento web, můžeme Vám podobné stránky také zhotovit.. SEO Bohaccio

 

Web
   
Vlastní vyhledávání
provozováno na