Petra Pokorná Žádníková: Děti se chtějí a dokáží naučit vše samy, když mají dost podnětů. Nevěříte? Tady je náš příběh
děti | samoučení | rodiče vítání
2. května 2019 autor: redakce Rodiče vítáni
Máme tři syny. Do klasické školy nechodí a chodit pravděpodobně nebudou, pokud o to samozřejmě sami neprojeví zájem. Jsou na domácím vzdělávání. Vycházíme z unschoolingu, tj. neučíme děti cíleně různým dovednostem a znalostem, ale necháváme jim prostor pro jejich vlastní hru a objevy, ze kterých jejich učení vyplývá.
Škola má prý připravovat na život. Souhlasím. Ale pak by měla jako skutečný život vypadat. Lavice, zvonění, třičtvrtěhodina na každý předmět (o jejichž obsahu by se dalo široce debatovat), několikaminutová pauza a pak další nalejvárna… A především třída plná stejně starých dětí, tedy bez možnosti okoukat něco od starších nebo se naučit pomáhat mladším. Dva naši starší kluci navštěvují komunitní školu, která je taktéž založena na unschoolingu. Věkový rozptyl je zde zatím 5 až 12 let – ideální pro to, aby se mohli všichni vzájemně inspirovat.
Prostě přišel moment, kdy se mu vše v hlavě spojilo. Nic z toho jsme ho cíleně neučili. To on sám pozoroval, poslouchal, ptal se, viděl užitečnost toho všeho v našem životě…
Když bylo našemu nejstaršímu synovi šest, sám se naučil znát čísla v řádech tisíců. Uměl je přečíst i zapsat a uměl s nimi také pracovat, aniž by tedy znal názvy operací. Bez mrknutí spočítal, kolik bude nejmladšímu a prostřednímu bratrovi, až jemu bude X let – jen nevěděl, že sčítá a odčítá. Uměl rozdělit 18 bonbónů mezi 6 dětí, ale nevěděl, že to je dělení… Základy malé násobilky začínal chápat tím, že si uměl představit pět lidí ve čtyřech řadách a že je to to samé jako 5+5+5+5, jen jednodušší k zapsání. Občas se zeptal na písmenka a zase si šel po svých. Za nějaký čas – to mu bylo šest a půl – mi přinesl napsaný dopis, který mi sám přečetl.
Prostě přišel moment, kdy se mu vše v hlavě spojilo. Nic z toho jsme ho cíleně neučili. To on sám pozoroval, poslouchal, ptal se, viděl užitečnost toho všeho v našem životě… My jsme jen odpovídali nebo ukázali, když měl zájem. Nechali jsme uzrát čas, aby si sám našel, co se teď potřebuje naučit a neměli jsme strach, že „ve svém věku“ by měl/neměl umět tohle nebo tamto. Teď je mu 8 a půl a když chce něco napsat, zajímá ho i gramatika. Ptá se, jak se co píše a taky proč. Má povědomí o vyjmenovaných slovech, ale učí se je naprosto opačným způsobem než se to dělá ve škole – když si není jist nějakým i/y a ptá se mě, řeknu mu, že je to vyjmenované slovo. Asi je nikdy nevyjmenuje v řadě za sebou, ale když na něj narazí, pravděpodobně ho napíše správně. A o to myslím jde…
Děti se dokážou naučit vše, co potřebují a co jim dává smysl, když kolem sebe mají podněty a příležitosti. Všichni naši synové – a pravděpodobně i většina ostatních dětí – se hned po narození naučili dokonale unschoolingově sát mateřské mléko. Pak se naučili (taktéž unschoolingově) lézt, sedět, stát, chodit i běhat. A dokonce i mluvit! Což je natolik komplexní a náročná dovednost, že vedle ní nemám strach, že by se nenaučili abecedu nebo násobilku…
Nemusím se ptát, jestli se nechce dozvědět něco o Praze, o životě mravenců, učit ho vařit, nutit nacvičovat psaní nebo počítat a číst a nenápadně cokoliv podsouvat. Nemusím tlačit, protože vidím na vlastní oči, že tam, kde není tlak, tam touha po vědění zůstává.
Jednou takhle sedíme na terase a koukáme do černočerné tmy a najednou se Matěj ptá, jak daleko jsou hvězdy… Tak začnu lovit v paměti něco o Slunci a o době, kterou k nám z něj letí světlo. Nezdá se, že bych tím ukojila jeho hlad po vědění, naštěstí máme doma hned několik knížek o vesmíru a taky starý dobrý Google. Střih, jindy a jinde. Mami, co je to Polárka? Vyprávím něco o Severce a nejzářivější hvězdě, ale sama chci vědět víc, tak znovu lovíme v osvědčených zdrojích. Střih. Kdy letěli lidi poprvé do vesmíru? Lajka, Sputnik, Vostok, Apollo, Gagarin, Těreškovová, Armstrong… Jak kosmonauti chodí na záchod, kde spí, jak můžou dýchat, co jedí a jak se můžou vrátit na Zem… Střih. Jak je velkej vesmír?
Dostáváme se k měření vzdáleností ve vesmíru, světelným rokům a zpátky ke vzdálenostem hvězd a JÁ, školou orazítkovaná jako velmi nechápavý počtář, se zápalem a chutí počítám a přepočítávám vzdálenosti a převádím jednotky. Řešíme naši vzdálenost od Slunce a já maluju obrázky, které mají osvětlit tu nepředstavitelnou dálku a z nichž plyne i povědomí o křehkosti a „nicotnosti“ naší fyzické existence. Běhá mi z toho mráz po zádech a Matěj hltá každé mé slovo a nešetří reakcemi jako, „to je fakt hustý“ a „wooow“. Doplňuje to svými postřehy a otázkami. Momenty opravdového učení. Zázrak.
Nemusím se ptát, jestli se nechce dozvědět něco o Praze, o životě mravenců, učit ho vařit, nutit nacvičovat psaní nebo počítat a číst a nenápadně cokoliv podsouvat. Nemusím tlačit, protože vidím na vlastní oči, že tam, kde není tlak, tam touha po vědění zůstává. Jsem tak vděčná za tuhle zvídavost, která přichází bez ohledu na denní nebo noční dobu. Neustálý přísun malých i velkých otázek a touha vědět a poznat. Co na tom, že ne na všechno znám úplně přesnou odpověď…
Naše společné objevy ale mají ještě jednu dimenzi. Je to sblížení a vzájemnost, možnost být spolu a užívat si ty vzácné chvíle oboustranného naladění. Nevyměnila bych je za nic na světě.
Petra Pokorná Žádníková vystudovala Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci. Je propagátorkou sebeřízeného vzdělávání a zakladatelkou Liberecké Sudbury školy, na jejímž chodu se aktivně podílí. Má tři syny ve věku 2, 6 a 8 let.