Islám Rodiny Proroka Muhammada (SAW)
Pravá sunna
Ctihodná Chadídža (mír budiž s ní)
První věřící a pomocník v Islámu, a Matka věřících (Ummul Mominín)
Jméno - Chadídža
Titul: Matka věřících
Místo narození: Mekka
Jméno otce: Chawaylid Ibn Asad
Jméno Matky: Fátima
Úmrtí: 10. Ramadán 2 roky před Hidžrou ve věku 65 let
Pochována: Džannat al-Mulla v Mekce
Tato vznešená žena, která je známa jako Matka věřících (Ummul Mominín), byla první ženou milovaného Proroka Mohameda (sawas) a také první osobou, která přijala Islám po prvním zjevení, jenž bylo zjeveno Prorokovi (sawas) Andělem Gabrielem (as).
Jahja ibn Afíf vyprávěl vskutku krásný příběh o své návštěvě v Mekce u Abbáse ibn Abd al-Muttaliba, což byl jeden ze strýců Proroka Mohameda (sawas).
"Když slunce začalo vycházet", vyprávěl, "viděl jsem muže, který přišel z domu nedaleko od nás, postavil se směrem ke Kábě a začal se modlit. Hned jak začal, přidal se k němu mladý chlapec, jež se postavil po jeho pravé straně, a poté ho následovala žena, která se postavila za ně. Když se tento muž předklonil, mladý chlapec a žena se také předklonili, když se vzpřímil, oni ho následovali. Když se čelem dotkl země, oni udělali totéž."
Jahja vyjádřil svůj údiv nad tím, co viděl, a podotkl směrem k Abbásovi ibn Abd al-Muttalibovi: "Je to trošku podivné, Abbási!"
"Opravdu?" odvětil Abbás ibn Abd al-Muttalib, načež se zeptal svého hosta, zda zná tohoto muže. A poté mu to řekl: "Ten muž je Mohamed ibn Abdulah, můj synovec. Víš, kdo je ten mladý chlapec?"
Když Jahja ibn Afíf přiznal, že neví, Abbás ibn Abd al-Muttalib řekl: "To je Alí ibn Abu Tálib. A víš, kdo je ta žena?" Odpověď byla znovu negativní, načež mu bylo řečeno: "To je Chadídža bint Chuwaylid, manželka mého synovce." (Ahmad;Tirmidhi)
Paní Chadídža (as) byla "očitým svědkem" zrození Islámu. Starala se o toto náboženství během jeho útlého dětství, stejně tak když Islám zažíval ty nejtěžší časy, ale i poté během jeho dalšího vývoje. Islám byl formován a modelován v jejím domě. Jestli může být nějaký domov nazýván kolébkou Islámu, pak je to její domov. Chadídža "pozvedla" Islám. Jestliže nějaký dům může být nazván "osou" Islámu, je to její dům; Islám se otáčel kolem jejího domu. Její domov byl také "domovem" Božského Koránu (Boží Knihy), a náboženských a politických zákonů. Bylo to v jejím domě, kde Anděl Gabriel (s) přinášel Zjevení z Nebe po dobu 10 let.
Ctihodná Chadídža (as) je jednou z nejvýznamějších žen na světě a dosáhla stejného postavení jako Panna Marie (as) - matka Proroka Ježíše (as). Prorok Mohamed (saw) o ní řekl:
"Čtyři nejvýznamnější ženy tohoto světa jsou: Chadídža bint Chuwaylid, Fátima bint Mohamed, Marie bint Imrán a Asia bint Muzahim- manželka Faraonova."
Osobnost Chadídžy (as) slučovala všechny vlastnosti, které ji činily dokonalou. ,Malikatul Arab' byla ideální ženou, dokonalou manželkou Posledního Proroka- Proroka Mohameda (sawas), a skvělou matkou.
Říká se, že vzestup Islámu by nebyl možný bez ochranného meče Imáma Alího (as) a bohatství Chadídžy (as). Podívejme se na život této požehnané ženy, a snad porozumíme jejímu obrovskému přínosu pro Islám.
Po smrti svého otce Chuwaylida, Ctihodná Chadídža (as) převzala odpovědnost za rodinný obchod, jenž se následkem toho výrazně rozšířil. Ze zisku, který utržila, pomáhala chudým, vdovám, sirotkům, nemocným a postiženým. Jestliže věděla o nějaké chudé dívce, pomohla jí se vdát a dala jí věno.
Když se Prorok Mohamed (saw) oženil s Chadídžou (as), ona sama přinesla s sebou věno do domu Proroka Mohameda (sawas). Žádná žena v celé Arábii to dosud neučinila. Věno Chadídžy (as) zahrnovalo otroky, nemovistosi, pastviny, stáda velbloudů a koní, stáda koz a ovcí, její osobní šatník, rodinný majetek nevyčíslitelné hodnoty, vzácné kovy a kameny, a hromady zlata a stříbrných mincí.
Ctihodná Chadídža (as) chtěla, aby vše, co patřilo jí, patřilo také jejímu drahému a milovanému manželovi Proroku Mohamedovi (sawas). Její věno v celé své hodnotě nebylo darem od jejího strýce nebo sourozenců, ale byl to výsledek jejího velkého úsilí. Jako úspěšná obchodnice si vydělala jmění svojí inteligencí, prozíravostí a obezřetností.
Po svém sňatku se Chadídža převážně zaměřila na péči o svého manžela, jeho štěstí a spokojenost.
Chadídža Kubra (as) upřímně a s tak ohromnou láskou a oddaností přenechala plnou kontrolu nad celým svým majetkem Proroku Mohamedovi (sawas), aby tak mohla pomoci z nesnází těm, kteří přijali Islám a stali se Muslimy. Bůh upozornil Proroka Mohameda (saw) na její velkou štědrost následujícím veršem, jenž říká: ,,Cožpak tě nenalezl nuzným, a dal ti bohatství? '' (Vznešený Korán 93:8).
Ctihodná Chadídža (as), manželka, společnice a družka Mohameda Mustafy (sawas), Posla Alláha (SWT), a patronka Islámu a Muslimů, onemocněla. Její nemoc byla krátká a smrtelná. Chadídža celý svůj život (as) žila uprostřed bohatství a přepychu, ale její poslední tři roky v exilu mezi 616 až 619 (n.l.) byly plné velkého odříkání, což si nevyhnutelně vzalo svou daň.
Když se Islám dostal pod vzrůstající tlak nepřátel, Ctihodná Chadídža (as) pro Islám obětovala svoje pohodlí, majetek a domov, a nakonec obětovala i svůj život na cestě Islámu. Bez pochyb kdyby bývala zůstala ve svém honosném domě v Mekce obklopena služebnými, bývala by mohla dožít mnohem více let. Avšak ona dala přednost zůstat po boku svého manžela a jeho příznivců, a sdílet utrpení života s nimi. Během tohoto vyčerpávajícího období Chadídža (as) musela čelit nejenom soužení hladu a žízně, ale také extrémnímu horku v létě a chladu v zimě. A přesto si nikdy svému manželovi nestěžovala. Ať už časy byly dobré nebo zlé, ať už měla hojnost nebo nic, Chadídža (as) byla vždycky radostné mysli. Strádání a nouze ji nikdy neroztrpčily. A právě tato vlastnost byla neochvějným zdrojem útěchy, odvahy a síly pro jejího manžela během těch nejtmavějších a nejúmornějších chvil jeho života.
Během let útlaku ze strany nepřátel Ctihodná Chadídža (as) utratila své jmění za nákup základních potravin a vody pro skupinu lidí, kteří byli na straně jejího manžela Proroka Mohameda (sawas). Když se vrátila do svého domu, její poslední dinár byl utracen, a když umřela, tak v domě nebylo dostatečně peněz na zakoupení pohřebního roucha. Plášť jejího manžela byl použit místo roucha, a v tomto plášti byla i pohřbena.
Ctihodná Chadídža (as) měla více prvenství v rodicí se historii Islámu než kdokoliv jiný. Byla první manželkou Posledního Posla Boha (sawas). Byla první věřící ženou. Byla prvním člověkem, který prohlásil, že Stvořitel je jenom Jeden, a že Mohamed (saw) je jeho Poslem. Sláva a čest být první věřící ženou na celém světě zůstane její na věky.
Hned po svém manželovi byla první osobou, která uslyšela hlas Zjevení. S jejím manželem byli první, kdo se modlili k Bohu (SWT). Kdykoliv Prorok Mohamed (sawas) vstoupil do přítomnosti Boha (modlitby) byla mu stálým společníkem. Byla první Matkou věřících. Byla jedinou manželkou Mohameda Mustafy (saw), jež nemusela žít vedle žádné další manželky. Všechna jeho láska, přízen a přátelství byly jenom její, výhradně jenom pro ni.
Prorok Mohamed (sawas) vždycky vzpomínal na Chadídžu (as) s láskou, zalíbením a vděčností. Její smrt zaplnila jeho srdce hlubokou bolestí a žalem. Paní Chadídža (as) odešla 10. Ramadánu deset let po vyhlášení Islámu ve věku 65 let v roce 619 (n.l.), a byla pohřbena v Al-Hudžun v Mekce al-Mukaramah.
Prorok Mohamed (sawas) sám vykopal hrob a sám si do něho lehnul na několik chvil. Sám zarovnal zemi na jejím hrobě po pohřbení. Ve stejném roce Prorok Mohamed (sawas) musel také nést ztrátu svého milovaného strýce Hazrat Abu Táliba (as). Smrt dvou přátel - paní Chadídžy (as) a strýce Hazrat Abú Táliba (as), jež ho vždy chránil - byla velkou ránou, kterou Prorok Mohamed (saw) musel přestát v padesáti letech svého života. Pojmenoval tento rok "Aam-ul-Huzn", rokem zármutku.
Tato dvě úmrtí byly velkým úderem pro Proroka Mohameda (saw) a jeho poslání. Vše vypadalo černě a bezútěšně. Prorok Mohamed (saw) byl nyní bez ochránce a Imám Alí (as) bez otce. Ztráta Chadídžy (as) byla velkou ztrátou pro ně oba. Ona dala 28 let svého života a vše co vlastnila Proroku Mohamedovi (saw), aby to mohl být použít v zájmu Islámu. Imám Alí (as) ztratil matku, na jejímž klíně vyrostl. Prorok Mohamed (saw) byl osamocen spolu s Imámem Alím (as) a dcerou Fátimou Zahrou (as), které bylo jenom 8 let.
Ctihodná Chadídža (as) měla velkou hodnotu v očích Proroka Mohameda (as) a to až do té míry, že se neoženil s žádnou další manželkou dokud ona žila. Aiša, jedna z pozdějších manželek Proroka Mohameda (sawas), vyprávěla: "Prorok nikdy nevyšel z domu, aniž by si nevzpomenul na Chadídžu." Aiša také říkala: "Kdykoliv Prorok Mohamed (sawas) zabil jehně, říkával: Pošli to přátelům Chadídžy. Jednou jsem se ho zeptala, proč tak činí, a on odpověděl: Já mám rád také přátele Chadídžy."
Po té co paní Chadídža (as) odešla navždy, Prorok Mohamed (saw) se o ní mnohokrát zmínil jako o velmi význačné ženě. Jednou několik let po její smrti Prorok Mohamed (saw) náhodně našel její náhrdelník, který nosívala. Když náhrdelník uviděl, vzpomněl si na ní a začal plakat a truchlit. Jeho láska k ní nikdy neumřela, a to až do té míry, že pozdější manželka Aiša na Chadídžu (as) žárlila. Jednou se Aiša Proroka Mohameda (sawas) zeptala, zda Chadídža (as) byla jediná žena hodna jeho lásky. Prorok Mohamed (saw) odpověděl: "Ona mi věřila, když nikdo jiný nevěřil; ona přijala Islám, když mě ostatní odmítli; ona mi pomohla a utěšovala mě, když nebyl nikdo, kdo by my poskytl pomocnou ruku."
Prorok Mohamed (saw) vždycky vzpomínal na Chadídžu (as) a truchlil: "Bůh (SWT) mi nedal lepší manželku než Chadídžu. Ona provolávala slávu mému poslání pokaždé, když proti němu ostatní křičeli . Ona mi poskytla podporu svého přesvědčení, když zde nebyl skoro žádný věřící. Ona oživila mé srdce, když jsem se cítil osamocen a opuštěn. Její láska mi byla dána Bohem. Jak mohu na ní zapomenout?"
Jindy Prorok Mohamed (saw) mluvil o své milované ženě Chadídže (as) následovně: "ona mi věřila, když mi ostatní nevěřili; pokládala mě za pravdomluvného člověka, když mě ostatní označovali za lháře; poskytla mi útočiště, když mě ostatní opustili; utěšovala mě, když se mi ostatní stranili; Bůh (SWT) mi dal skrze ni děti, zatímco mi odepřel děti od ostatních žen."
Chadídža dala Proroku Mohamedovi (saw) také syna Qásima. Qásim byl narozen před příchodem Islámu a zemřel jako nemluvně. Přesto Arabové vždycky nazývali Proroka Mohameda (sawas) jako Otce Qásima (Abul Qasim).
Jindy Aiša řekla Proroku Mohamedovi (sawas),když zmiňoval Chadídžu (as) v její přítomnosti: (Sahih Bukhari Hadith: Volume 5, Book 58, Number 168:)
Vyprávěla Aiša :"Jednou se Hála bint Chuwaylid , sestra Chadídžy (as), zeptala Proroka (as), zda může vstoupit. Při tom si Prorok (saw) vzpomněl na způsob, jakým se Chadídža ptávala na jeho svolení, a toho velmi rozesmutnělo. Řekl: ,Ó Bože, Hálo!' A tak jsem začala žárlit a řekla: "Proč vzpomínáš na starou ženu ze starých žen Qurajšů, na starou ženu bez zubů a s červenými dásněmi, která zemřela tak dávno, a když místo ní ti Bůh dal někoho lepšího?"
Prorok Mohamed (saw) se na to velmi rozlobil, až se mu postavily vlasy.
Aiša také přiznala: Sahih Bukhari Hadith: Volume 5, Book 58, Number 166:
"Na žádnou jinou manželku Proroka jsem nežárlila tolik jako na Chadídžu, a to přestože jsem ji nikdy neviděla. Ale Prorok (saw) o ní velmi často mluvil, a když zabil ovci, nechal ji rozporcovat na kusy a daroval ji přítelkyním Chadídžy. Když jsem mu někdy říkala: "Chováš se k Chadídže takovým způsobem, jako kdyby nebyla jiná žena na světě kromě ní. On na to říkával: Chadídža byla taková a taková, a s ní mám děti."
Pomyslíme-li na její vysoké postavení, je jednodušší si uvědomit, proč získala tu čest být manželkou Proroka (saw) a matkou Fátimy Zahry (as), Vůdčí ženy všech žen světa.
Více zde: http://www.islam-ahlulbayt.cz/chadidza-as-/
---
Mohamed
Tato stránka obsahuje tyto kapitoly:
A) Proč je Mohamed (s)* prorokem a poslem Božím
B) Životopisná data
C) Popis, jaký byl prorok Mohamed (s)
D) Co říkají o Mohamedovi (s)
* Poznámka:
(s) Za jménem proroků dodávají muslimové z úcty frázi „alayhi salám“ (Mír s ním), na stránkách naleznete zkratku (s). Za jménem Mohameda se dodává „sallalláhu ´alaihi wa sallam“ (kéž mu Alláh požehná a dá mu mír), taktéž zde nalzente zkratku (s).
A) Proč je Mohamed (s) prorokem a poslem Božím?
1. Korán jednoznačně praví, že Bůh Muhammada seslal jako svého apoštola, jemuž náleží království na nebesích i na zemi (7:158). Také konstatuje, že Muhammad byl poslán jako znamení milosrdenství pro lidstvo veškeré (21:107) a že je poslem Božím a pečetí proroků (33:40). Korán je slovem Božím a vše, co v něm stojí, je pravda Boží, které je každý muslim věrný a kterou by se měl zabývat každý člověk. Muhammadovo poselství neznamenalo jen národní obrození nebo rasový monopol nebo dočasné osvobození od útlaku a pout. Nebyla to ani náhlá změna nebo zvrat historického vývojového směru. Muhammadovo poselství bylo a samozřejmě stále ještě je univerzálním oživením, společným požehnáním, nadnárodním dědictvím a věčným duchovním osvobozením. Je to vývojové pokračování předchozích poselství a dobře vyvážené přijetí všech předchozích zjevení. Překračuje všechny rasové, věkové, krajové hranice a rysy. Je určeno člověku všech dob a je tím, co člověk potřebuje. Muslim proto věří, že Muhammad je posledním prorokem, protože Korán o tom podává svědectví a protože Muhammadovo poselství má nejvyšší kvality skutečně univerzální a všeobjímající víry.
2. Muhammad sám prohlásil, že je posledním Božím prorokem. Muslim ani nikdo jiný proto nemůže o pravdivosti tohoto výroku pochybovat. Během svého života byl Muhammad známý svou pravdomluvností, poctivostí a skromností. Jeho mravnost a pravdomluvnost byly mimo jakékoli pochyby nejen v očích muslimů, ale i v mysli jeho nejzásadnějších odpůrců. Jeho charakter, jeho duchovno, jeho pozemské reformy nemají v celé historii lidstva obdobu. Uvidíme, zda jsou dějiny schopné předložit člověka, který by se Muhammadovi vyrovnal. Muhammad prohlásil, že je posledním prorokem Božím, protože taková je Boží pravda, ne proto, že toužil po slávě nebo sledoval osobní cíle. Vítězství ho nezkazilo, triumf neoslabil jeho vynikající vlastnosti a moc nepokazila jeho charakter. Byl neovlivnitelný, integrální a nepřístupný čemukoliv, co se týkalo osobních výhod nebo slávy. Jeho slova ukazují udivující světlo moudrosti a pravdy.
3. Muhammad byl jediným prorokem, který své poslání dokončil a završil během svého života vlastní prací. Než Muhammad zemřel, Korán konstatoval, že náboženství Boži bylo dovršeno, dobrodiní Boží bylo naplněno, pravda zjevení byla uhájena a bude bezpečně uchována (Korán 5:3 a 10:9). Když Muhammad zemřel, bylo islámské náboženství dokončeno a muslimské společenství ustaveno. Korán byl zachycen během jeho života a uchován ve své úplné a původní verzi. Vše to znamená, že náboženství Boží bylo Muhammadem dokončeno pojmově a prakticky a že na zemi bylo nastoleno království Boží. Muhammadovo poslání, jeho příklad a jeho výsledky dokázaly, že království Boží není nedosažitelným ideálem nebo něčím, co existuje Jen v posmrtném životě, ale naopak je to něco, co k tomuto světu náleží, něco, co existovalo a rozkvétalo za Muhammadových časů a může existovat a rozkvétat v jakékoli době, v níž existují upřímní věřící a mužové pevné víry. Jestliže tedy měl být některý muž zvolen, aby se stal naplněním proroctví, kdo jiný než Muhammad by se jím mohl stát? A jestliže se některá kniha měla stát dokončením Zjevení, která jiná by to mohla být než Korán? Skutečné naplnění Muhammadova poslání na zemi a věrný záznam celého Koránu za jeho života by neměly ponechávat u nikoho žádné stopy pochybností o víře, že Muhammad byl posledním prorokem.
4. Výnos Boží, podle něhož je Muhammad posledním prorokem, se zakládá na originální a čisté hodnověrnosti Koránu, na přesvědčivých a jedinečných Muhammadových výsledcích, na univerzalitě islámu, na použitelnosti koránského učení v každé situaci, v každém věku a u každého člověka. Je to náboženství, které překračuje všechny hranice a proniká za veškeré hranice rasové, věkové, majetkové a prestižní. Je to náboženství, které ujišťuje lidi, všechny lidi, o rovnosti, bratrství, svobodě a důstojnosti, míru a cti, vedení a spasení. Je to čistá esence Božího náboženství a druh pomoci, kterou vždy Bůh od začátku dějin člověku nabízel. S Muhammadem a Koránem vyvrcholila náboženská evoluce. To však neznamená konec historie nebo ukončení potřeby člověka mít Boží vedení. Je to jen začátek nového přístupu, signál nové éry, v níž se člověku dostalo Božího vedení a praktických příkladů. Boží vedení je obsaženo v Koránu, nejhodnověrnějším a neporušitelném zjevení Božím, a tyto praktické příklady jsou spojeny s osobou Muhammada. Jestliže by se měl objevit nějaký nový prorok a nová Zjevená kniha, co by mohly dodat vlastnostem proroctví nebo k pravdě Koránu? Jestliže se má uchovat Slovo Boží nebo chránit pravda zjevení, pak se to už stalo prostřednictvím Koránu. Jestliže by se mělo dokázat, že byl v dějinách uskutečňován zákon Boží a že lze na zemi nastolit království Boží, pak to již prokázal Muhammad. Člověk nepotřebuje nová zjevení nebo nové proroky. Člověk se potřebuje probudit, otevřít svou mysl a zrychlit tep svého srdce. Nyní člověk potřebuje využít již dostupná zjevení, využít již existující zdroje a brát z nevyčerpatelných zdrojů islámu, který vtělil, uchoval a dovršil čistotu předchozích zjevení.
5. Bůh prohlásil, že Muhammad bude posledním prorokem. a také se jím stal. Žádný prorok před Muhammadem neudělal tolik, nedokončil, ani nedokázal tolik, co on. A nikdo po něm, z lidí, kteří si dělali nárok na to, že jsou proroky, neudělal nic, co by se dalo srovnávat s Muhammadovým dílem. Boží výrok však předcházel velkým historickým událostem, které pak následovaly. Oznamoval člověku dobré zprávy, že brzy vstoupí do nového věku intelektuální zralosti a duchovních výšin, a že od té doby se už obejde bez nových proroků nebo nových zjevení, že bude ponechán sám sobě, s bohatým odkazem proroctví a zjevení, které se nacházejí u Muhammada a jeho předchůdců. Předcházel skutečnost, že kultury, rasy a náboženství se budou neustále přibližovat a že lidstvu bude dostačovat jedno univerzální náboženství, v němž Bůh zaujímá Své právoplatné postavení a člověk si uvědomuje své pravé místo. Přinášelo tiché svědectví o nesmírné roli, kterou budou pokročilé vědění a vážné intelektuální úsilí hrát ve snaze přiblížit člověka k Bohu. A je pravda, že pokud člověk dokáže zkombinovat své vyspělé vědění a svůj rozumný intelektuální potenciál s duchovním a morálním učením Muhammada, nemůže se mu nepodařit uznat existenci Boží a přizpůsobit se Božímu zákonu.
Historické stadium proroctví skončilo s Muhammadem, člověku se tím dostalo důkazu, že může vyzrávat díky své vlastní iniciativě, může dát vědě možnost, aby správně fungovala a probádávala ohromná území Boží a dala mysli možnost přemýšlet a pronikat do hloubky. Pro islám je charakteristické, že má velkou pružnost a použitelnost, a může proto řešit nově vzniklé situace. Pro Korán je charakteristické, že je to univerzální kniha, neustále zjevující nové skutečnosti, její vedení je nepochybné. Pro Muhammadovo poselství je charakteristické, že je určeno všem lidem a všem generacím. Muhammad nebyl jen vůdcem jedné rasy nebo národním osvoboditelem. Byl a stále je člověkem historie a nejlepším modelem člověka – hledače Boha. Každý člověk si v něm může najít něco, z čeho se poučí, vynikající příklady dobra a zbožnosti, jež jsou hodny následování. A každá generace v něm může objevit svou ztracenou naději.
B) Životopisná data
Podle gregoriánského kalednáře:
570 Narození (Mekka) – rok habešského útoku na Mekku (tzv. rok slona, protože v čele vojska byl slon), který Bůh zázračně zastavil, zmiňovaný v Koránu v súře Slon (105. súra)
576 Smrt matky
578 Smrt dědečka
595 Ve svých 25 letech se poprvé žení (s přibližně 40 letou vdovou jménem Chadídža)
610 Mohamedovi začalo být předáváno poselství, které trvalo do jeho smrti (pouze po dobu 22 let)
615 První hidžra (emigrace muslimů do Habeše – Etiopie, kde je přijímá a ochraňuje křesťanský vládce), Prorok a mnozí další zůstávají v Mekce
616 Začíná tříletý tíživý bojkot (nelze nakupovat, navazovat vztahy, dokonce se ani ženy) ze strany nevěřících na Mohameda a jeho příbuzné
620 Isra a Mirádž (zázračná Noční cesta Mohameda do Jeruzaléma a poté do různých úrovní nebe a zpět)
622 Emigrace do Medíny (tzv. Hidžra), když všichni muslimové sužovaní terorem nevěřících už opustili Mekku a zanechali tam všechny své majetky, jako poslední opouští Mekku Mohamed.
624 Bitva u Badru, muslimové porážejí Mekkánce – Qurajšovce (v Koránu: „nevěřící“), kteří se vrací s karavanou ze severu spolu se zbožím, který Mekkánci utržili z ukradených majetků muslimů v Mekce. Přes velkou počtení přesilu Qurajšovců pomohl Bůh muslimům překvapivě zvítězit.
625 Bitva u Uhudu, kdy se někteří muslimové neřídili instrukcemi Proroka (s) a muslimové utržili velké ztráty, ač nakonec nedosáhla žádná strana rozhodujícího vítězství
627 Úspěšná obrana muslimů v Medíně (bitva příkopu) proti nevěřícím (Qurajšovci a jejich spojenci)
629 První pouť do Mekky (hadždž)
630 Dobytí Mekky – dohodou
632 Vojenské tažení Tábúk
632 Tzv. Pouť „hadždž) na rozloučenou
632 Umírá (8. června) v Medíně
C) Popis, jaký byl prorok Muhammad (s)
Krásné stvoření:
Umm Ma‘bád al-Chuza‘íja popsala Posla (s), jenž prošel kolem jejich stanu během emigrace do Medíny, svému manželovi těmito slovy: „Působil nevinně, bystře a klidně. Měl vybrané způsoby. Neměl ani břicho, ani pleš. Měl přitažlivé černé oči, nad nimiž se nádherně klenulo spojené obočí. Vlasy měl dlouhé, lesklé a černé, trochu zakroucené. Měl nesmírně pánovitý hlas. Měl velkou hlavu, pěkně tvarovanou a posazenou na štíhlé šíji. Měl vážný, zamyšlený, klidný a vznešený výraz. Kdo ho neznal, jím byl z dálky fascinován, ale jakmile se s ním seznámil, jeho fascinace se změnila v přilnutí a úctu. Měl velice zvláštní a milý výraz. Měl příjemně posazený hlas a nepoužíval nadbytečná slova – jako kdyby se při řeči probíral růžencem. Nebyl ani příliš vysoké, ani příliš malé postavy a byl štíhlý. Vždy byl obklopen svými společníky. Kdykoli něco řekl, posluchači ho uchváceně poslouchali, a kdykoli vydal nějaký rozkaz, předháněli se, kdo ho vykoná. Byl to typ pána a vůdce. Vždy zněl pravdivě a upřímně, nikdy nelhal a neklamal.“
‘Alí ibn Abí Tálib ho popsal takto: „Posel Alláha (s) nebyl ani příliš vysoký, ani příliš malý. Byl střední postavy. Vlasy neměl ani kudrnaté, ani vlnité, spíš něco mezi tím. Nebyly ani kudrnaté, ani rovné. Byly zároveň kudrnaté a vlnité. Obličej neměl masitý ani odulý. Měl pěkně kulatou tvář. Ústa měl bílá. Měl velké černé oči s dlouhými řasami. Měl velké údy a široká ramena. Od hrudi k pupku byl porostlý chlupy, ale zbytek těla měl bez ochlupení. Měl silné dlaně a široké prsty na rukou i na nohou. Při chůzi zvedal chodidla, jako by kráčel v bahnitých kalužích. Když se otočil, otočil se celým tělem. Znamení proroků měl mezi lopatkami. Byl Pečetí Proroků, nejštědřejším a nejudatnějším ze všech. Když něco řekl, bylo na to spolehnutí. Byl nesmírně bystrý, vnímal důvěru lidí a nesmírně dbal na to, aby nikoho neošidil. Prorok (s) byl jemný a vstřícný, ale když jste ho spatřili nečekaně, vzbuzoval respekt a úctu. Ten, kdo s ním pobýval, si ho oblíbil a cenil. Lidé ho popisují slovy: ,Nikdy jsem nikoho takového neviděl, ani předtím, ani poté, co jsem spatřil jeho.‘“
Džábir ibn Samura vyprávěl, že Posel Alláha (s) měl výrazná ústa, výrazné oči a úzké paty.
Abú at-Tufajl prohlásil: „Měl bílou pleť a byl hezký. Nebyl ani tlustý, ani hubený, ani vysoký, ani malý.“
Anas ibn Málik pravil: „Měl ruce bez vrásek a růžovou pleť. Nebyl ani bílý, ani hnědý, ale spíš byl světlý. V plnovousu měl asi dvacet šedých vousů a také několik šedých vlasů na spáncích.“ V jiné verzi stojí: „…a na hlavě měl tu a tam šedý vlas.“
Abú Džuhajfa řekl: „Pod spodním rtem jsem viděl nějaké šedé vousy.“ Al-Bará‘ vyprávěl: „Byl střední postavy, měl široká ramena, vlasy mu sahaly po lalůčky. Když jsem ho viděl oděného do červených šatů, užasl jsem, protože jsem v životě neviděl nikoho krásnějšího. Zpočátku si nechával vlasy volně rozpuštěné podle vzoru dřívějších proroků, ale později si je rozděloval pěšinkou.“5
Al-Bará‘ rovněž pravil: „Měl krásnou tvář a skvostnou povahu.“ Když se ho zeptali, jestli měl tvář úzkou jako meč, řekl, že ji měl jako měsíček. V jiné verzi řekl, že měl tvář kulatou.
Ar-Rabí‘ bint Muáwidh prohlásila: „Když jste ho spatřili, jako by začalo svítit slunce.“
Džábir ibn Samura řekl: „Jednou jsem ho uviděl v noci za úplňku. Měl na sobě červené roucho. Když jsem ho srovnal s měsícem, zjistil jsem, že vypadá lépe než měsíc.“
Abú Hurajra vyprávěl: „Nikdy v životě jsem neviděl nic krásnějšího, než byl Posel (s). Tvář měl jakoby prozářenou sluncem. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by kráčel rychleji než Posel Alláha (s). Vypadalo to, jako kdyby se země zkrabatila, aby mu zkrátila vzdálenost. Zatímco on vesele kráčel jakoby nic, my všichni jsme byli pokaždé unavení.“
Ká‘b ibn Málik pravil: „Když měl radost, tvář se mu rozzářila tak jasným světlem, jako by to byla část měsíce.8 Jednou, když bylo horko, se mu orosilo čelo a ‘Áiša mu utírala pot. Tak jsem zarecitoval báseň od Abú Kabíra Al-Hudhálího: Rysy v tváři se mu třpytí jako blesky před blížícím se deštěm.“
Kdykoli ho spatřil Abú Bakr, říkával: „Je věrný, Alláhem zvolený a prosí o odpuštění. Svítí jako měsíc v úplňku na nebi bez temných mraků.“
‘Umar rád citoval verše Zuhajra popisující Haráma ibn Sinána: „Kdybys nebyl člověkem, byl bys jasným úplňkem.“
A poté dodával: „Takový byl Posel Alláha (s).“
Když se rozzlobil, tvář mu tak zrudla, že to vypadalo, jako by „dostal rudě zanícenou vyrážku a obě líce měl nachové jako granátové jablko.“ Džábir ibn Samura pravil: „Nohy měl útlé a hezky tvarované. Když se smál, jako by se usmíval. Když jste se na něj podívali, připadlo vám, že má černé oči, a přece nemá.“
Ibn ‘Abbás vyprávěl: „Mezi předními dvěma zuby měl mezeru, takže kdykoli promluvil, zasvítilo mu tudy světlo. Krk měl útlý a stříbřitý jako panenka. Řasy měl dlouhé, ale plnovous měl hustý. Čelo měl široké, obočí měl jako kovové bodce na kopí, ale bez hrotů. Nos měl špičatý, středně klenutý a s úzkými nozdrami. Líce měl holé, ale od hrdla po pupek byl pokrytý ježatými chloupky. Na břiše a na hrudníku chlupy neměl, jen trochu na pažích a ramenech. Hrudník měl široký a plochý. Měl dlouhá předloktí a veliké dlaně. Nohy měl rovné a štíhlé.
I ostatní údy měl rovné. Klenbou chodidla se téměř nedotýkal země. Když se dá do chůze, brzy zmizí z dohledu, avšak kráčí uvolněným krokem (pakliže nespěchá). Při chůzi vypadá, jako by se předkláněl a měl spadnout.“
Anas pravil: „V životě jsem se nedotkl hedvábí či hedvábného roucha jemnějšího než dlaně Proroka, nikdy jsem nepocítil parfém či jinou vůni příjemnější než jeho.“
V jiné verzi stojí: „Nikdy jsem nepocítil ambru či mošus či cokoli jiného, co by vonělo tak sladce jako Posel Alláha (s).“
Abú Džuhajfa řekl: „Vzal jsem jeho ruku a přiložil si ji k čelu a zjistil, že je chladnější než led a voňavější než mošus.“
Džábir ibn Samura – jenž byl tehdy malým dítětem – vzpomínal: „Když mi utřel pusu, měl ruku tak studenou a voňavou, jako by ji vytáhl z voňavkářství.“
Anas řekl: „Jeho pot vypadal jako perly.“ Umm Sulajm prohlásila: „Jeho pot voněl lépe než ten nejlepší parfém.“
Džábir řekl: „Kdo jde po cestě, jíž kráčel Posel Alláha (s), jistě pocítí jeho vůni a bude vědět, že tudy prošel Posel.“ Dále pravil: „Znamení proroků, jež bylo velké jako holubí vejce, se nacházelo mezi jeho rameny na levé straně a bylo tečkované jako mateřské znaménko.“
Dokonalá a ušlechtilá duše:
Prorok (s) proslul úžasnou výřečností a plynně ovládal arabštinu. Měl mezi svými lidmi pozoruhodné postavení. Byl precizním, neokázalým a přímočarým řečníkem. Dobře uměl arabsky a dobře znal i nářečí a přízvuk každého kmene. S hostiteli hovořil jejich vlastním akcentem a nářečím. Vcelku plynně ovládal řeč beduínů i obyvatel měst. Měl v sobě sílu a výmluvnost beduínského jazyka stejně jako srozumitelnost a květnatost městské mluvy. Především však dostal pomoc Alláha objasnit Jeho zjevení.
Jeho výdrž, vytrvalost a schopnost odpuštění – z pozice velitele – jeho trpělivost a schopnost snášet to, čím opovrhoval, byly vlastnosti a schopnosti, kterými ho obdařil Alláh. I ti nejmoudřejší mužové mívají své chyby, ale Posel Alláha (s), na rozdíl od všech ostatních, čím více byl raněn, tím milosrdnějším a trpělivějším se stal. Čím více si na něj dovolil nějaký ignorant, tím snášenlivějším se stal.
‘Áiša pravila: „Kdykoli si Posel Alláha (s) mohl vybrat mezi dvěma možnostmi, vždy volil tu snadnější. Ale jakmile věděl, že je to něco hříšného, okamžitě od toho dal ruce pryč. Nikdy se nemstil, ledaže byla nějak porušena posvátnost Alláhova. A pak se mstil kvůli Alláhovi, ne kvůli sobě. Byl vždy posledním, kdo se rozhněval, a prvním, kdo byl spokojen. Jeho pohostinnost a štědrost neměly obdoby. Jeho dary a věna svědčily o tom, že je člověkem, jenž se nebojí bídy.“
Ibn ‘Abbás pravil: „Prorok (s) byl ten nejštědřejší člověk. Většinou byl nejštědřejší během ramadánu, když ho navštěvoval archanděl Gabriel. Navštěvoval ho každou noc a opakoval si s ním Korán. Posel Alláha (s) je věru v milodarech a rozdělování kořisti štědřejší než vítr.“
Džábir vzpomínal: „Když byl Prorok (s) o něco požádán, nikdy neodmítl.“ Vynikal odvahou, vůlí pomáhat a mocí. Byl nejstatečnějším ze všech mužů. Zažil velmi nepříjemné, těžké časy, ale přenesl se přes ně. Více než jednou ho opustili udatní a smělí mužové, ale on nadále vyrovnaně čelil nepříteli a nedal se na ústup. Všichni udatní mužové alespoň jednou zažili, že museli prchnout z bojiště nebo byli zahnáni nepřítelem, avšak Prorok (s) byl výjimkou. ‘Alí pravil: „Kdykoli šlo v bitvě do tuhého a všem se zatemnilo před očima, šli jsme za Prorokem (s) pro podporu. Vždy stál nejblíž nepříteli.“
Anas pravil: „Jednou v noci nastal v Medíně poplach. Lidé vyběhli z domů a pospíchali směrem ke zdroji hluku, ale to už se Prorok s) vracel z opačného směru. Jel na neosedlaném koni Abú Talhy, kolem krku měl zavěšený meč a oznámil jim, že se není čeho bát.
Byl to ten nejskromnější člověk a byl vždy nejstydlivější. Abú Sa‘íd al-Chudrí vyprávěl: „Byl stydlivější než panna ve svém budoáru. Kdykoli něco nesnáší, je mu to hned poznat na obličeji. Nikdy nikomu nezírá do tváře. Vždy sklopí oči k zemi. K zemi se kouká častěji než k nebesům. Lidi nanejvýš přejede letmým pohledem. Všichni ho ochotně a pokorně poslouchají. Nikdy nejmenuje toho, o kom slyšel něco špatného, s čím nesouhlasí. Místo toho řekne: ,Proč někteří lidé dělají to a to…‘“
Nesmírně přiléhavě ho popisují verše al-Farazdáqa: „Pokorně klopí zrak, a ostatní jej ze samé úcty klopí též, a slova z jeho úst vycházejí, jen když se usmívá.“
Prorok (s) byl tím nejspravedlivějším, nejslušnějším, nejpravdomluvnějším a nejčestnějším člověkem, jaký kdy žil. Ti, kdo měli tu čest s ním hovořit, ba i jeho nepřátelé, uznávali jeho kvality. I před tím, než se stal Prorokem, se mu přezdívalo Al-Amín (tj. pravdomluvný, důvěryhodný). I tehdy, v časech předislámských, se na něj lidé pravidelně obraceli s prosbou o radu. At-Tirmidhí zaznamenal ‘Alího vzpomínku, jak mu Abú Džahl vyprávěl, jak řekl Alláhovu Poslu (s): „Netvrdíme o tobě, že jsi lhář, ale nedůvěřujeme tomu, co přinášíš.“
Ve Své Knize o nich Alláh říká: Oni nespravedliví však nepopírají tebe, nýbrž Alláhova znamení.(Korán 6:33)
Dokonce když se sám Herakleios zeptal Abú Sufjána, zda někdy osočili Mohameda ze lhaní, ještě než se stal Prorokem, Abú Sufján odpověděl, že nikoli. Byl tím nejskromnějším člověkem, nebyla v něm ani stopa arogance či pýchy. Zakazoval lidem, aby v jeho přítomnosti vstávali, jak to lidé zpravidla před svými králi dělávají. Měl ve zvyku navštěvovat a utěšovat chudé a potřebné. Když ho k sobě pozval otrok, jeho pozvání přijal. Vždy seděl mezi svými přáteli, jako by byl jedním z nich. ‘Áiša vyprávěla, že si sám opravoval boty, zašíval šaty a dělal všechno, co doma dělávají obyčejní lidé. Koneckonců to byl také jenom člověk jako ostatní. Sám si upravoval a skládal oblečení. Běžně dojil ovce a sám si vařil. Prorok (s) vždy dodržoval své sliby a smlouvy. Jednou z jeho skvělých vlastností bylo to, že udržoval dobré a pevné vztahy se svými příbuznými (silat ar-rahm). K lidem byl milosrdný, choval se k nim přátelsky a vlídně. Žil prostým životem. Nevychovanost a neslušné chování mu byly naprosto cizí. Byl to slušný člověk, který nikdy nikomu nenadával. Nebyl typem člověka, který by klel či dělal na ulici povyk. Nikdy se s nikým neurážel. Urážky a omyly řešil tak, že je odpouštěl a přehlížel. Nikdy nikoho nenechal, aby kráčel za ním jako jeho osobní stráž. Nepovažoval se za nadřazeného druhým lidem ani otrokům (ani mužům, ani ženám), pokud šlo o jídlo či oblečení.
Kdo mu posloužil, tomu on posloužil také. Jeho služebníci od něj nikdy nezaslechli jedinou výtku a stejně tak je nikdy nepokáral za to, že něco provedli nebo neprovedli. Vždy choval v lásce chudé a potřebné lidi a hostil je a navštěvoval je na pohřbech. Nikdy nikým nepohrdal a nikoho neurážel jen proto, že byl nuzný. Jednou cestoval se svými společníky, a když nastal čas na jídlo, poprosil je, aby porazili ovci. Jeden řekl, že ji porazí, druhý řekl, že ji stáhne, třetí řekl, že ji uvaří. A tak Posel Alláha (s) pravil: „Já nasbírám dříví na oheň.“ Oni to odmítali s tím, že to zvládnou sami, ale on pravil: „Já vím, že byste to zvládli i beze mne, ale nemám pro sebe rád výsady. Alláh nerad vidí, když má jeden Jeho služebník větší privilegia než druhý.“ A šel nasbírat dřevo.
Vyslechněme si jeho popis z úst Hinda ibn Abí Haly: „Posel Alláha (s) byl neustále zamyšlený. Nikde neměl dlouho stání. Mluvil, jen když to bylo nezbytné. Vždycky dlouho mlčel, a když pak promluvil, nikdy necedil slova koutky úst (tj. nemluvil povýšeně). Jeho proslovy byly věcné. Hovořil obsažně a rozhodně. Nikdy nemluvil příliš a jeho slova nikdy nepostrádala smysl. Byl přátelský. Oslavoval štědrost Alláha, i když se zdála jakkoliv malá. Když mu nechutnalo něčí jídlo, ani ho nechválil, ani ho nekritizoval.“
Vždy ovládal svůj temperament a nikdy nedal najevo hněv, ledaže to bylo nezbytné. Nikdy se nehněval kvůli sobě samému a nikdy se za sebe nemstil. Hněval se jedině za Alláhovu svátost a víru.
Když na něco ukazoval, tak vždy vzhůru otevřenou dlaní, kterou pak otočil, pokud byl překvapen. Když se zlobil, otočil tělo i tvář stranou. Když byl potěšen, sklopil zrak. Když se smál, nanejvýš se usmíval. Tehdy se mu v ústech zaleskly zuby jako kroupy. Nikdy nemluvil, jedině pokud šlo o něco pro něj důležitého. Mezi svými společníky vytvořil bratrské pouto, a tak je sblížil. Nikdy je nerozděloval a nepodněcoval je k nenávisti. Ty, kdo se ke svým lidem chovali čestně, měl také v úctě a učinil je vládci nad jejich lidmi. Nikdy se na nikoho netvářil zakaboněně, ani na ty, před kterými varoval nebo před kterými se měl na pozoru. Navštěvoval své přátele a zajímal se o lidi. Potvrzoval, co bylo správné, a kritizoval vše, co bylo špatné, a snažil se to oslabit. Ve všech ohledech byl zdrženlivý. Byl si se všemi rovný a neměl žádná privilegia. Nikdy nebyl nedbalý, aby se i ostatní nezačali chovat nedbale. Každou situaci řešil s náležitou pozorností.
Jeho cílem byla poctivost a spravedlnost, která mu nikdy nechyběla a nebyla lhostejná. Lidé sedící vedle něj byli nejlepší z nejlepších a nejlepší z nich – pro něj – byli ti, s kterými se ostatní mohli radit. Nejlepší a nejváženější pro něj byli ti, kdo nejlépe poskytovali útěchu a pomoc a podporu. Vždy usiloval o připomínání Alláha a Alláha si připomínal pokaždé, když usedl nebo povstal. Nikdy si pro sebe nevyhrazoval nějaké speciální místo. Seděl na konci skupiny a usedával vedle posledního z nich. Lidem přikazoval to samé.
Hosty na společných shromážděních přijímal bez rozdílu a každý, koho oslovil, věděl, že ho má Prorok (s) v úctě. Toho, kdo seděl vedle něj nebo ho přerušil, aby ho požádal o radu, nechal mluvit jako prvního i jako posledního. Vždy pozorně každému naslouchal, dokud onen člověk neřekl vše, co měl na srdci. Nikdy nikomu nic neodmítl, a pokud šlo o něco neproveditelného, utěšil onoho člověka alespoň několika slovy.
Jeho velkodušnost, otevřenost a tolerance zahrnovala všechny lidi a opravňovala ho k tomu, že ho lidé považovali za svého otce. Pokud šlo o spravedlnost, všichni si byli téměř rovni. Nikdo nebyl lepší než někdo jiný, leda ve zbožnosti. Nejmilejší člověk mu byl ten, který byl nejvíce bohabojný. Jeho shromáždění byla prodchnutá milosrdenstvím, pokorou, trpělivostí a poctivostí. Nikdo nezvedal hlas, ani když se na něco čekalo, ani když vládla napjatá atmosféra. Neporušitelné věci se nikdy neporušovaly. Uvědomováním si a uctíváním Alláha muslimové dosahovali pochopení a soucitu. Vážili si starých a měli slitování s mladými. Pomáhali potřebným a hostili cizince.
Posel Alláha (s) byl vždy veselý, nenucený, příjemný a shovívavý. Nikdy nebyl hrubý, hlučný ani neslušný. Nikomu nic nevyčítal, nikoho nechválil. Přehlížel to, po čem netoužil, a nikdo si nad ním nikdy nezoufal. Zcela cizí mu byla jakákoli přetvářka, nikdy v ničem nepřeháněl a nestaral se o to, co se ho netýkalo. Lidé se ho nebáli ve třech oblastech – protože mu něco takového nebylo vlastní – a to: nikdy nikoho neznevažoval, nikomu nic nevyčítal a nehledal na druhých chyby. Říkal jen to, za co byla odměna v souladu s pravidly Alláha. Když hovořil, lidé mu pozorně naslouchali se skloněnými hlavami. Nikdy mu nikdo neskákal do řeči. Nehádali se a nedohadovali, kdo má promluvit. Ten, kdo v jeho přítomnosti hovořil, byl všemi vyslechnut, dokud neřekl vše, co měl na srdci. Společně se hovořilo nejprve o tom, co bylo zmíněno jako první. Posel Alláha (s) se smál tomu, čemu se smáli i ostatní, a obdivoval, co obdivovali ostatní. Neztrácel trpělivost, když někdo cizí promluvil hrubě. Říkával: „Když vidíte, že někdo o něco upřímně usiluje, pomozte mu, když to potřebuje. A nikdy nechtějte odměnu, leda od Toho, jenž odměňuje, tedy od Alláha.“
Charidža ibn Zajd prohlásil: „Prorok (s) byl mezi lidmi, se kterými usedal, tím nejváženějším. Jeho údy téměř nebyly vidět. Pokud jeho proslov nebyl nezbytný, často mlčel a jen málokdy promluvil. Odvracel se od těch, kdo vedli hrubé a neslušné řeči. Jeho smích se podobal spíše úsměvu. Hovořil rozhodně, ale nikdy toho neřekl přespříliš ani nic nezamlčel. Jeho společníci k němu chovali takovou úctu a natolik se drželi jeho osobního příkladu, že v jeho přítomnosti se i jejich smích podobal úsměvu.“
Celkově vzato byl Prorok (s) výjimečně perfektním člověkem. Není ovšem divu, neboť byl vychován, vzdělán a učen Alláhem.
Alláh ho ba i pochválil: Vskutku tvá povaha je vznešená (Muhammade). (Korán 68:4)
Takové byly vlastnosti Proroka (s), díky nimž měl k lidským srdcím a duším blízko a díky kterým se jím lidé cítili přitahováni a milovali ho. Díky jim se stal tak oblíbeným, že odpor a nepřátelství lidí neustále slábly, načež začali houfně přijímat islám.
Tento popis je pouze jakýmsi stručným přehledem či krátkým nástinem toho, jak vznešeným člověkem Muhammad (s) byl, protože obsáhnout jeho celkovou perfektnost je téměř nemožné. Nikdo nemůže tvrdit, že by bezezbytku znal naprosto všechny skvělé vlastnosti tohoto nejskvělejšího člověka ve vesmíru. Takovýto prvotřídní vzor ani nelze popsat. Byl člověkem, jenž za všech okolností směřoval za Alláhovým světlem, a to v takové míře, že byl zcela prodchnut koránským přístupem.
D) Co říkají o Mohamedovi
Během staletí křižáckých tažení se proti proroku Mohamedovi (s) vymýšlely nejrůznější pomluvy. Ale se zrodem moderní doby, která se vyznačuje náboženskou snášenlivostí a svobodou myšlení, nastala velká změna v přístupu západních autorů v líčení prorokova života a charakteru. Názory některých nemuslimských vědců zabývajících se prorokem Mohamedem zařazené na konci tohoto textu tento názor ospravedlňují.
Jenže Západ musí udělat ještě jeden krok, aby objevil tu nejvyšší skutečnost o Mohamedovi, a to, že Mohamed je opravdovým a posledním prorokem Božím celého lidstva. Přes veškerou svou objektivitu a osvícenost se Západ dosud upřímně a objektivně nepokusil porozumět proroctví Mohameda (s). Je zvláštní, že se mu dostalo mnoha poct za jeho bezúhonnost a dílo, ale jeho tvrzení, že je prorokem Božím, bylo přímo nebo nepřímo odmítáno. Právě tady je zapotřebí hledajícího srdce a revize takzvané objektivity. Předkládáme některá význačná fakta z Mohamedova (s) života, abychom vám umožnili nezaujaté, logické a objektivní rozhodnutí, pokud jde o jeho statut proroka.
Až do svých čtyřiceti let nebyl Mohamed známý jako státník, kazatel a řečník. Nikdy předtím nediskutoval o principech metafyziky, etiky, práva, politiky, ekonomiky a sociologie. Bezpochyby měl vynikající charakter, okouzlující chování a byl člověkem vysoké kultury. Přesto v něm však nebylo nic tak udivujícího a radikálně výjimečného, co by lidi přimělo k tomu, aby od něj očekávali něco velikého a revolučního. Když ale vyšel z jeskyně Hirá (na hoře Džabal Núr u Mekky) s novým poselstvím, byl to zcela jiný člověk. Je snad možné, aby se člověk zmíněných kvalit zničehonic změnil na „podvodníka“ a tvrdil, že je prorokem Božím a přivolal tak na sebe hněv svého národa? Mohli bychom se zeptat: z jakého důvodu snášel všechna příkoří? Jeho národ mu nabídl, že ho prohlásí svým králem a složí u jeho nohou veškeré bohatství země, jestliže zanechá kázání svého náboženství. Jenže on se rozhodl odmítnout lákavé nabídky a pokračoval v kázání islámské víry sám a čelil všem možným urážkám, společenskému bojkotu a dokonce i fyzickému napadení ze strany svého národa. Nebyla to právě podpora Boha a jeho pevná vůle šířit boží poselství a jeho hluboce zakořeněná víra, že se nakonec z Islámu stane jediný způsob života pro celé lidstvo, že stál neochvějně jako hora proti všem příkořím a spiknutím, které ho měly zničit? Navíc vystoupil s návrhem konkurujícím křesťanům a židům, proč tedy měl věřit v Ježíše Krista a Mojžíše a další proroky Boží (nechť odpočívají v pokoji), což je základní požadavek víry, bez něhož nikdo nemůže být muslimem?
Cožpak to není nepopíratelný důkaz pravdivosti jeho proroctví, když tento člověk, který byl negramotný a vedl velmi všední a tichý život čtyřicet let, začal kázat a celá Arábie stanula v úžasu a údivu a byla okouzlena jeho skvělou výmluvností a řečnickým uměním? Bylo tak výjimečné, že celé legie arabských básníků, kazatelů a řečníků toho největšího kalibru nebyly schopné přijít s něčím, co by se mu vyrovnalo. A především jak by mohl vyslovovat vědecké pravdy, které Korán obsahuje a které v té době nemohla žádná lidská bytost znát?
A v neposlední řadě, proč vedl krušný život i potom, co získal moc a slávu? Zamysleme se nad slovy, které pronesl, když umíral: „My nejsme dědictvím jen pro někoho. Vše, co jsme zanechali, patří všem (je sadaqa).“ (Ahmed č. 23 972)
Prorok Mohamed (s) je vlastně poslední článek řetězu proroků seslaných v různých zemích a dobách od počátku existence lidstva na této planetě.
„Jestliže velikost cíle, nepatrnost prostředků a udivující výsledky jsou tři kritéria lidského génia, kdo by se mohl odvážit srovnávat kteréhokoliv velkého člověka moderní historie s Mohamedem? Nejznámější lidé vytvářeli pouze zbraně, zákony a říše. Založili, pokud vůbec něco, jen materiální sílu, která se často rozpadla před jejich očima. Tento člověk nepohnul jen armádami, zákonodárstvím, říšemi, národy a dynastiemi, ale také milióny lidí v jedné třetině tehdy obydleného světa; navíc pohnul oltáři, bohy, náboženstvími, myšlenkami, vírami a dušemi … jeho trpělivá víra ve vítězství, jeho cíl, který byl zcela zaměřen na jednu myšlenku a ne na vytvoření říše; jeho nekonečné modlitby, jeho mystické konverzace s Bohem, jeho smrt a jeho posmrtný triumf; všechno svědčí ne o podvodu, ale o pevném přesvědčení, které mu dodalo sílu obnovit dogma. Toto dogma bylo dvojí povahy, jednota Boha a nehmotnost Boha; za prvé říkal, co je Bůh, za druhé, co Bůh není;… Filozof, řečník, apoštol, zákonodárce, bojovník, dobyvatel myšlenek, obnovitel racionálních dogmat, kultu bez model; zakladatel dvaceti pozemských říší a jedné duchovní říše, to je Mohamed. Jestliže vezmeme do úvahy všechna měřítka pro velikost člověka, můžeme se ptát, existuje nějaký významnější člověk než on?“
Lamartine, Historie de la turquie, Paris 1854, sv. II, str. 276-77
„Náš údiv nevzbuzuje jen šíření jeho náboženství, ale jeho trvalost; dosud se uchovává tentýž jasný a dokonalý řez, který vryl do Medíny a Mekky, po dvanácti stoletích revolucí Indů, Afričanů a Turků, kteří přestoupili na Korán… Muslimové jednotně odolali pokušení omezit předmět své víry a oddanosti na úroveň smyslů a obraznosti člověka. „Věřím v jednoho Boha a Mohamed je jeho prorok“, je jednoduché a neměnné vyznání Islámu. Intelektuální obraz božství nebyl nikdy snižován viditelnou modlou; ctnosti proroka nikdy nepřekročily míru lidských ctností; jeho žijící příkazy omezily vděčnost jeho žáků hranicemi rozumu a náboženství.“
Edward Gibbon a Simon Ocklay, Dějiny Saracénské říše (History of the Saracén Empire), Londýn 1870, str. 54.
„Byl Ceasarem a papežem v jedné osobě; jenže papežem bez papežské okázalosti a nároků a Caesarem bez Caesarových legií, bez pravidelné armády, bez osobní stráže, bez paláce, bez pevného platu. Jestliže někdy nějaký člověk měl právo prohlásit, že vládne z milosti Boží, pak to byl Mohamed, protože měl veškerou moc bez jejích nástrojů a bez její podpory.“
Bosworth Smith, Mohamed a mohamedánství, (Muhammad and Muhammadanism), Londýn 1874, str. 92.
„Není možné, aby člověk, který studuje život a charakter velkého proroka Arábie, který ví, jak vyučoval a žil, necítil nic jiného než zbožnou úctu k tomuto mocnému prorokovi, jednomu z největších poslů Nejvyššího. Přestože mnohé z toho, co vám říkám, již znáte, přesto pokaždé, když je znovu čtu, pociťuji nový obdiv, nový způsob úcty pro toho velikého arabského učitele.“
Annie Besant, Život a učení Mohameda (The Life and Teaching od Muhammad), Madras 1932, str. 4.
„Jeho připravenost trpět perzekuci za svou víru, vysoce morální charakter lidí, kteří v něj věřili a pohlíželi na něj jako na vůdce, a velikost jeho konečného díla – všechny potvrzují jeho fundamentální bezúhonnost. Považovat Mohameda za podvodníka vzbuzuje víc problémů, než řeší. Navíc, žádná z velkých historických postav není tak špatně na západě přijímána jako Mohamed.“
W. Montgomery, Mohamed v Mekce (Muhammad at Mecca), Oxford 1953, str. 52.
„Mohamed, inspirovaný člověk, který založil Islám, se narodil roku 570 n.l. v arabském kmeni, který uctíval modly. Při narození osiřel a byl vždy zvlášť štědrý k chudým a potřebným, otrokům a utlačovaným. Ve dvaceti už byl úspěšným obchodníkem, brzy se stal vůdcem velbloudích karavan bohaté vdovy. Když dosáhl dvaceti pěti let, jeho zaměstnavatelka, vědomá si jeho hodnoty, mu nabídla manželství. Přestože byla o patnáct let starší, oženil se s ní a pokud žila, choval se k ní jako oddaný manžel.
Skoro jako každý velký prorok před ním, bojoval Mohamed s ostychem sloužit jako hlasatel božího slova, vědom si své nedostatečnosti. Ale anděl mu nařídil „Čti“. Pokud víme, Mohamed neuměl číst ani psát, ale začal diktovat tato inspirovaná slova, která později zrevolucionalizovala velký kus zeměkoule: „Je jediný Bůh“.
Ve všem byl Mohamed hluboce praktický člověk. Když zemřel jeho milovaný syn Ibrahím, došlo k zatmění Slunce a objevily se hned zvěsti o tom, že Bůh mu osobně projevuje soustrast. Mohamed však prý prohlásil: „Nedochází k zatmění Slunce a Měsíce kvůli narození nebo smrti nějaké lidské bytosti. Jsou to znamení Boží. Když zatmění uvidíte, jděte se modlit.“ (al-Buchárí č. 948)
Po Mohamedově smrti se objevily pokusy o zbožštění jeho osoby, ale člověk, který se stal jeho nástupcem v administrativních záležitostech, pronesl jednu z nejvznešenějších řečí v dějinách náboženství: „Jestliže jsou mezi vámi někteří, kteří uctívali Mohameda, pak Mohamed zemřel. Jestliže jste ale uctívali Boha, pak Bůh žije navěky.“
James A. Michener, Islam: nepochopené náboženství (Islam, The Misunderstood Religion), otištěno v Reader´s Digest (American Edition) květen 1955, str. 68-70.
„Možná, že některé čtenáře překvapí, že jsem do čela seznamu nejvlivnějších lidí postavil Mohameda, možná, že se někdo bude ptát, proč tomu tak je, ale byl to jediný člověk v dějinách, který byl nanejvýš úspěšný jak na náboženské, tak i na světské úrovni.“
Michael H. Hart, 100: Pořadí nejvlivnějších lidí dějin (The 100: A Ranking of the Most Influential Persons in History), New York, Publishing Company, Inc. 1978, p. 33.
Chcete-li vytvořit, rozšířit, nebo doplnit text, napiště na: islamskavyzva@yahoo.com
Převzato- https://islamskavyzva.com/islam-wiki/mohamed/
---
...doporučené externí odkazy