Srdce - motor života..
"Naše srdce, jehož velikost je o něco větší než pěst, provádí během života gigantickou práci.
Posílá do tepen od 5 do 30 litrů krve za minutu a bije v průměru 100 tisíckrát za den, 36 milionkrát za rok, 2,5 miliardkrát za 70 let života.
Srdce svým výkonem a dobou práce bez "generální opravy" převyšuje všechny mechanismy vynalezeny člověkem. Tak, jak můžeme nechránit takový zázrak přírody? Preventivní opatření jsou překvapivě jednoduché. Umírněnost ve všem musí být devizou člověka od mladého věku. Rytmus, periodicita, přiměřenost všech fyziologických procesů. Vše v přírodě má cyklický charakter a člověk je korunou přírody.
Pro všechny naše orgány a systémy našeho organismu, tak pro buňky, z nichž se skládají, je charakteristické střídání práce a odpočinku.
Čím je intenzivnější práce, tím delší by měl být odpočinek a spánek. Přitom duševní práce vyžaduje delší spánek jako fyzická.
Svalové pohyby jsou naléhavou potřebou organismu. Při jakékoliv činnosti, kterou se budete zabývat, je fyzické cvičení nezbytné. Je známo, že největší počet dlouho žijících tvoří lidé pracující v zemědělství. Žádné cvičení nemůže nahradit vhodnou a zajímavou fyzickou práci. Ne, nechci říct, že zahrada a sad je lék od všech problémů a jediný klíč k dlouhověkosti, ale fyzická práce spojená s obděláváním půdy nesporně přinese mnoho užitku lidem i zemi.
Čtěte také: stabilizování hmotnosti - papání
Nejlepší způsob, jak prodloužit život, je nekrátí ho. A zlozvyky jistě zkracují život člověka, dělají ho nezajímavým a bolestivým. Je známo, kolik bolesti přináší s sebou alkoholismus. Pokud by se nám ho podařilo odstranit, tak by se průměrná délka života výrazně zvýšila, protože dopravní nehody, různé tragické události, celou řadu psychických a fyzických chorob, to vše jsou v naprosté většině výsledky alkoholismu.
Totéž lze říci io kouření. Zlozvyky berou ze života celá léta zdraví a radosti, které se topí v skleničce vodky a v oblacích tabákového kouře.
Ale opakuji, nejhlavnější je pravidelný odpočinek, rodinná pohoda a zdravé ovzduší v pracovním kolektivu.
Zdroj. biosferaklub.info
---
Srdce
Pravidelný tlukot srdce matky dokáže uklidnit malé dítě, jakékoliv jeho zaváhání způsobené arytmii zase úzkostný strach o život. Srdce je nenahraditelným věčným dříčem, které nemá právo na chvíli odpočinku. Na jeho správném rytmu závisí oběh krve a tím pádem i přenos kyslíku, živin, odpadních látek a mnoha dalších. Kolikrát mu s nadsázkou přisuzujeme i zásluhy na lásce a citu, přesto ho moderním stylem života dokážeme pořádně trápit. Proto se také není čemu divit, že srdeční choroby jsou nejčastější příčinou úmrtí.
Tento dutý vazivově svalový orgán velikosti pěsti se nachází v středohrudí, tedy za hrudní kostí mezi plícemi. Zespodu na něj doléhá bránice, za ním se nachází jícen a velké cévy. Ty do něj vstupují v tzv. bázi srdeční, dolní část nazýváme hrot, v němž se nacházejí komory. Povrch srdce je tvořen perikardem neboli osrdečníkem. Ten je dvořen dvěma blánami, mezi nimiž se nachází malé množství tekutiny. Jejím posláním je srdce chránit před nárazy a hlavně mírnit následky tření při jeho pohybu. Hlavní a nejdůležitější tkání je myokard, jenž je tvořen příčně pruhovanou svalovinou odpovědnou za vztahy. Tloušťka myokardu není u celého srdce totožná. Nejtenčí je v oblasti předsíní, jelikož nevykonávají tolik náročnou činnost. U pravé komory pumpující krev k plicím se pohybuje kolem 0,5 cm. Nejsilnější je poté v levé komoře, dosahuje šířky až 1,5 cm. Součástí myokardu jsou i buňky tzv. převodního systému. Ten je zodpovědný za autonomní vytváření vzruchů a jejich následné šíření po celém srdci. Tento systém pracuje nezávisle na centrálním nervovém systému. Ten může akorát regulovat srdeční frekvenci, nikoliv však vztahy samotné. Vnitřní vrstva srdce je tvořena endokardem. Tato blána je odpovědná za dokonalou těsnost.
Cyklus srdce se skládá ze dvou hlavních fází, systoly a diastoly. V okamžiku, kdy jsou síně v diastole, provádí komory systolu. Krev se k srdci dostává horní a dolní dutou žílou, které ústí do pravé síně. Během diastoli se síň naplní krví a následný vztah svaloviny (systola) ji přečerpá do pravé komory. Aby nedocházelo ke zpětnému vracení krve je síň od komory oddělena trojcípou chlopní. S komory je následně neokysličená krev pumpována do plicní tepny, jenž je taktéž uzavíratelná chlopní. Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Správný průtok do komory zajišťuje mitrální chlopeň. Levá komora při následujícím vztahu pumpuje přes aortální chlopeň krev do aorty. Chlopně jsou neustále vystavovány vysokému tlaku a mechanickému namáhání. I při těchto podmínkách jsou schopny s naprostou přesností se rychle otvírat i dokonale těsnit. V okamžiku, kdy vinou vývojové vady či nějakého poškození nefungují úplně správně, změní se průtok krve, což vede k přetěžování srdce.
Čtěte také: hubnutí
Tak jako každý jiný orgán potřebuje i srdce přívod okysličené krve s živinami. V samotném srdci je příliš velký tlak nato, aby si bylo schopno brát tyto suroviny přímo odtud. Z tohoto důvodu je výživa zajišťována dvěma věnčitými tepnami. Ty obepínají celé srdce a svým tvarem připomínají věnec, proto také pojmenování věnčité tepny. Tyto tepny jsou napojeny na aortu kousek nad aortální chlopní a k jejich plnění krví dochází při diastole. Právě onemocnění těchto věnčitých tepen má na svědomí přibližně třetinu úmrtí. Obecně se mu říká ischemická choroba srdeční, jenž se vyznačuje nedostatečným prokrvováním srdečního svalu. Nejčastějším viníkem je ateroskleróza. Při ni dochází k ukládání tuků do stěny cévy, kde se tvoří pláty. Ty se podepisují na její pružnosti a postupně zmenšují i její průsvit. Věnčité tepny mají sice poměrně velkou rezervu a dokáží srdce plnohodnotně vyživovat i při 40% zúžení, i přes to při dlouhodobém ukládání se začnou objevovat první příznaky. Ateroskleróza může být jedním s původců vzniklé srdeční arytmie, při rozsáhlejším zasažení tepny je narušeno zásobování kyslíkem při zvýšené námaze. To se typicky projevuje bolestí na hrudi, způsobené anginou pectoris. Nejzávažnější formou ischemické choroby srdeční je poté ucpání věnčité tepny, které vede až k infarktu myokardu. Jeho závažnost je závislá na postižené oblasti, zpravidla je však za krizovou mez považováno 40% postižení. Při této hodnotě již není srdce schopné nadále plnit svoji funkci a dochází k jeho zástavě. Odumřelá tkáň se po uvolnění ucpané věnčité tepny hojí vazivovou tkání, čímž přichází o část své svalové hmoty.
---
Srdce
Tento článek pojednává o svalovém orgánu. Další významy jsou uvedeny v článku Srdce (rozcestník).
Pohled na uložení srdce člověka v mediastinu, pravá a levá plíce je odtažena do stran.
Srdce (lat. cor nebo cardia - z řec. καρδία, kardia) je dutý svalový orgán živočichů s oběhovým systémem (včetně všechobratlovců), uložený v hrudníku, který svými pravidelnými stahy zajišťuje oběh hemolymfy nebo krve tělem, a tím i přenos dýchacích plynů, živin, odpadních látek a další funkce. Stavba srdce je u různých skupin živočichů odlišná. Nejjednodušší srdce mají někteří bezobratlí, u nichž rozšířený pulsující úsek cévy funguje jako peristaltické čerpadlo. Srdce ptáků a savců má čtyři oddíly s chlopněmi (které fungují jako ventily), dva pro plicní oběh (zajišťující průtok krve plícemi a její okysličování) a dva pro oběh hlavní (zajišťující průtok okysličené krve tělem).
Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. V České republice jsou nejčastější příčinou smrti a umírá na ně asi 50 % lidí. Nejčastější příčinou úmrtí z nemocí srdce je ischemická choroba srdeční. Ischemické choroby srdce jsou nejčastější příčinou hospitalizace i úmrtí v ČR. Na roční úmrtnosti se podílejí přibližně čtvrtinou. Statistika za rok 2012, uvádí 75.499 případů hospitalizace pro ischemické choroby srdce. V ČR v tom roce zemřelo na tyto choroby 25.178 lidí, na infarkt myokardu 6439.
Čtěte také: játra
Uložení srdce
U savců je srdce uloženo v středohrudí, tedy v hrudníku mezi plícemi, hrudní kostí (sternum) a bránicí. Zevně je kryto vazivovým obalem, osrdečníkem (perikard), což je duplikatura vnitřní povázky hrudní dutiny, pokrývající prakticky celé srdce. Uvnitř perikardu je tenká dvojitá membrána. V tomto úzkém dvojitém vaku je perikardiální prostor. Je v něm malá vrstva tekutiny, která chrání srdce před třením a nárazy. Uvnitř je srdce vystláno další vrstvou – endokardem, který celé srdce hydraulicky utěsňuje.
Mezi endokardem a perikardem je vlastní zdroj síly srdce – myokard. Je tvořen příčně pruhovaným svalstvem, které není ovlivňováno vůlí. Stěny síní mají méně svaloviny než stěny komor, protože vykonávají menší činnost.
Ve středohrudí je srdce fixováno hlavně pomocí velkých cév, které vycházejí z jeho základny, tedy hlavně obloukem aorty, plicním kmenem a plicními žilami. Kromě toho z perikardu vychází vaz, který spojuje srdce s hrudní kostí (lig. sternopericardiacum), tak je tomu u člověka, kopytníků a velkých plemen psů. U malých zvířat (kočky, malí psi) je srdce spojeno vazem s bránicí (lig. phrenicopericardiacum).
U člověka se srdce nachází asi ze 2/3 vlevo, u zvířat je srdce více uprostřed, např. u psa je srdce vlevo ze 4/7, u skotu a u koně jsou vlevo 3/5 srdce. („Vlevo“ a „vpravo“ nikoli z hlediska pozorovatele, nýbrž nositele srdce.)
Popis srdce
Schéma lidského srdce:
1. Horní dutá žíla - 2. Plicní tepna - 3. Plicní žíla - 4. Mitrální chlopeň - 5. Aortální chlopeň - 6. Levá komora - 7. Pravá komora - 8. Levá síň - 9. Pravá síň - 10. Aorta - 11. Plicní chlopeň - 12. Trojcípá chlopeň - 13. Dolní dutá žíla
Srdce má tvar kužele, jehož hrot (apex) směřuje doleva a dolů. Srdeční základna je místo, kam ústí cévy vstupující a vystupující do srdce, podkladem hrotu je hlavně levá komora. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům (facies sternocostalis), pravá plocha srdce je přivrácená k bránici (facies diaphragmatica).
Ve veterinární anatomii se plocha srdce směřující k levému boku nazývá strana oušková (facies auricularis), pravá plocha srdce je pak plocha síňová (facies atrialis).
Srdce savců je uvnitř rozděleno na 4 samostatné dutiny. Přepážky mezi dutinami jsou zevně naznačeny mělkými zářezy na povrchu srdce. Srdce je, zejména v oblasti základny, obaleno funkčním tukem, který vyrovnává nerovnosti srdečního povrchu a umožňuje tak jeho klouzání v dutině osrdečníku.
Dutiny srdce
Krev při průchodu srdcem protéká dutinami, které jsou navzájem odděleny chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve. Náraz krve na uzavřené chlopně při systole slyšíme jako srdeční ozvy.
Neokysličená krev je do srdce přiváděna dutými žilami (venae cavae), ty jsou dvě: horní, která přivádí krev z horní části těla, a dolní. Duté žíly se před srdcem slévají v žilném splavu (sinus venarum cavarum).
Pravá síň
Z žilného splavu krev odtéká do pravé síně (lat. atrium dextrum). Pravá síň tvoří pravou polovinu srdeční základny. Má relativně tenkou svalovou stěnu, neboť odvádí menší část práce než levá polovina, a vybíhá na povrch srdce v jakýsisvalový vak, který se nazývá ouško (auricula).
Vnitřní plocha síní není hladká, vybíhá ve svalové trámce. V přepážce mezi pravou a levou síní je místo se zúženou stěnou, pozůstatek po propojení síní u plodu, který má nevzdušné plíce. Po porodu se zpravidla rychle uzavírá, jestliže se tak nestane, je nutno otvor uzavřít chirurgicky. Řadí se mezi lehčí srdeční vady (foramen ovale).
Pravá síň je oddělena od pravé komory (ventriculus dexter) síňokomorovou přepážkou, ve které je otvor opatřený trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra, tricuspidalis).
Trojcípá (trikuspidální) chlopeň střeží vstup do pravé komory a zajišťuje, aby se při stahu (systole) krev z komory nemohla vracet zpět do síně. Má tři cípy, proto název trojcípá. Pracuje jednoduchým způsobem, stejně jako chlopeň mitrální v levé komoře. Svalové napětí při stahu (kontrakci) vytváří v komorách tlak, který stlačuje chlopenné cípy k sobě a vytváří tak těsný uzávěr.
Pravá komora
Pravá komora leží pod pravou síní, nedosahuje ale až do srdečního hrotu. Má tenčí stěnu než levá komora, ale silnější než je stěna síní. U člověka je stěna asi 0,5 cm tlustá. Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory.
Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene, otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic.
Levá síň
Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Levá síň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá síň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško.
V síňokomorové přepážce je otvor opatřený dvojcípou chlopní, která se také nazývá chlopeň mitrální (valva atrioventricularis sinistra, bicuspidalis, mitralis) pro podobnost s tvarem biskupské mitry. Pracuje souběžně a stejným způsobem jako atriventriokulární chlopeň v pravém srdci.
Levá komora
Levá komora (lat. ventriculus sinister) má ze všech srdečních dutin nejtlustší stěnu, u člověka je až 1,5 cm tlustá. Zasahuje až do srdečního hrotu. Uvnitř jsou bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, a srdeční struny, které jsou součástí převodního systému srdečního.
Stahem levé komory je krev vypuzována do aorty, otvor uzavírá aortální chlopeň (valva aortae). Aortální chlopeň pracuje stejně a ve stejném rytmu jako chlopeň plicní. Při kontrakci komor se dostává okysličená krev přes aortální chlopeň do hlavního tělního oběhu.
Typický zvuk srdeční činnosti „lub-dub“ způsobuje střídání fází systoly a diastoly. Systola je fáze, kdy krev tryská ze srdečních komor do tepen. Relaxační fáze, kdy srdce odpočívá a plní se krví, se nazývá diastola. Síně začínají svůj stah odshora, což připomíná ždímání. Síně musí krev dopravit do komor pod nimi.
Stavba srdeční stěny
Na povrchu je srdce kryto perikardem, vazivovou blankou, ve které probíhají tepny a žíly, obsahuje také tukovou tkáň.
Nejsilnější část stěny je myokard, který je tvořen srdeční svalovinou. V síních je dvouvrstevný, ve stěnách komor je trojvrstevný. Vlákna srdečního svalu jsou složitě propletena a tvoří architektoniku srdečního svalu.
Vnitřní stěna, obrácená do srdečních dutin, se nazývá endokard. Je to vazivová blanka, směrem do dutin pokryta endotelem, tedy výstelkou cév. Mezi endokardem a myokardem probíhají Purkyňova vlákna, součást převodního systému srdečního.
Srdeční skelet
dné rovině v úrovni srdeční báze. Preparace srdeční stěny však ukáže, že čtyři vazivové prstence chlopní (anuli fibrosi), které tvoří základní část srdečního skeletu, tvoří vzájemně nakloněné roviny. Jednu rovinu tvoří prstence trojcípé a dvojcípé chlopně. Další rovinu odkloněnou dopředu doprava tvoří prstenec aorty. A nakonec třetí zaujímá nejvíce vzadu vlevo odkloněná rovina prstence chlopní plicních tepen malého srdečního oběhu. Okraje otvorů, které prstence uzavírají, jsou vyztužené vazivovými pruhy, stejně tak i srdeční stěna je zesílena vazivem. U skotu a některých jiných savců dokonce vazivo osifikuje a vznikají skutečné kosti trojúhelníkového tvaru (ossa cordis). Také u člověka mohou srdeční vaziva vzácně kalcifikovat.
Nutritivní oběh srdce
I srdeční sval potřebuje kyslík a živiny k tomu, aby mohl pracovat. Srdce ale nemůže přijímat živiny z velkého množství krve, která protéká srdcem. Rychlost toku i vnitřní tlak je příliš vysoký a mohl by potrhat jemnou síť kapilár. Proto je srdce zásobováno zvenku. Z aorty, těsně nad aortální chlopní – otvorem ne větším než brčko na pití – odstupují dvěvěnčité (koronární) tepny, které zajišťují vlastní zásobování srdce. Vytvářejí jemnou krajkovou síť, která obkružuje celé srdce a svým tvarem připomíná věnec. Odtud pochází název věnčité tepny.
Věnčité tepny jsou dvě – pravá a levá – a jsou to jediné tepny, které vystupují ze vzestupné aorty hned za srdcem. Protože při systole je tlak v aortě příliš velký, jsou to také jediné tepny, které se plní při diastole. Levá věnčitá tepna se dělí na levou sestupnou větev, která vede krev k oběma komorám, a na ramus circumflexus, který se otáčí dozadu a zásobuje krví levou komoru a síň. Zrcadlově je obrazem koronárních tepen systém srdečních žil. Ty mají za úkol odvádět krev ze srdečního svalu zpět. Tyto žíly jdou paralelně a vyprazdňují se do pravé síně.
Jedná se o terminální arterie, to znamená, že netvoří žádné spojky s ostatními tepnami a pokud dojde k ucpání tepny, okrsek tkáně, který tato tepna zásobuje, již nedostává živiny ani kyslík a odumře (ischemie).
Ischemická choroba srdeční je stav, kdy zúžená věnčitá tepna nezvládá dostatečně zásobovat srdeční sval. Při úplném uzávěru tepny dojde k infarktu myokardu. Je to velmi vážný stav, který může vyústit až do srdeční zástavy. Jakmile dojde k odumření srdeční svaloviny, je to nevratný stav, protože srdce se dokáže hojit jen vazivovou jizvou.
Čtěte také: ledviny - bolest zad
Velikost srdce a jeho uložení
U dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8–9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrně srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den.[2]
Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří.
U domácích savců
| druh živočicha | hmotnost v % | basis cordis | apex cordis |
| pes | 0,7 % | 3.-6. žebro | 7. žebro |
| prase | 0,2-0,4 % | 3.-6. žebro | 3.-6. žebro |
| skot | 0,5 % | 3. žebro | 6. žebro |
| kůň | 1,5 % | 3. žebro | 6. žebro |
U dinosaurů
Velcí sauropodní dinosauři jako byl Giraffatitan měli obří srdce, jejichž hmotnost zřejmě dosahovala až kolem 200 kg a průměr kolem 1,5 metru. Objem krve v těle u těchto dinosaurů mohl dosahovat až kolem 3000 litrů.[3] U známého teropoda rodu Tyrannosaurus zase srdce dosahovalo velikosti mikrovlnné trouby (asi 75 x 50 cm) a bylo tak zhruba 100 - 150krát větší než lidské srdce.[4]
Práce srdce
diastola
systola
Srdeční cyklus se rozpadá do dvou hlavních fází:
- Systola je koordinovaný stah srdeční svaloviny síní nebo komor
- Diastola je uvolnění (relaxace) srdečního svalu
Při diastole síní (za současné systoly komor) přitéká do pravé síně oběma dutými žilami krev z velkého tělního oběhu, zatímco do levé síně přitéká krev z plicních žil. Následuje systola obou síní (současně s diastolou obou komor), při které je krev ze síní vypuzena do komor. Aby nedocházelo ke zpětnému toku krve z komor do síní, je mezi pravou síní a komorou trojcípá chlopeň a mezi levou síní a komorou chlopeň dvojcípá (viz výše). Tyto chlopně se při následné systole komor uzavřou a krev z komor je tak vypuzena do plicního kmene a do aorty. Zpětnému toku krve do komor brání poloměsíčité chlopně uzavírající jak plicní kmen, tak aortu.
Rozlišujeme dvě fáze systoly:
- izovolumická kontrakce - roste tlak, objem se nemění
- ejekční fáze - objem se zmenšuje, tlak se nemění
Stejně tak rozlišujeme dvě fáze diastoly:
- izovolumická relaxace - tlak klesá, objem se nemění
- plnicí fáze - objem komor roste, tlak se nemění
Každou systolou je tak ze srdce vypuzeno průměrně asi 70 ml krve. Množství krve, které jedna komora přečerpá za minutu, se nazývá minutový srdeční výdej.
Minutový výdej = tepový objem × srdeční frekvence
U člověka v klidu je srdeční frekvence 70-80 stahů za minutu. Klidový minutový srdeční výdej je tedy 5-6 l/min, což zhruba odpovídá celkovému množství krve v těle. V případě potřeby se ale dokáže zvýšit více než pětkrát, a to hlavě zrychlením srdeční frekvence. Za celý život člověka udělá srdce zhruba 2,5 miliardy stahů.
Proudění krve v krevním řečišti se řídí tlakovým spádem, tj. hnací silou oběhu krve jsou tlakové rozdíly mezi tepennou a žilní částí oběhové soustavy. Velikost krevního tlaku je v jednotlivých částech oběhové soustavy dána jednak činností srdce a jednak odporem cesty, který klesá s druhou mocninou poloměru a roste s délkou cévy. Proto směrem od srdce krevní tlak klesá, za současného poklesu rychlosti proudění krve. Zpomalení toku krve ve vlásečnicích je velmi důležité, protože zde probíhá vlastní předávání živin a kyslíku tkáním a odvádění produktů metabolismu.
Řízení srdeční činnosti
Srdce je do jisté míry autonomní orgán, podněty ke kontrakci myokardu vznikají přímo ve vlastní svalovině, a to v modifikovaných kardiomyocytech tvořících převodní soustavu srdeční. Této vlastnosti se říká automacie.
Na rozdíl od kosterního svalu se membránový potenciál po depolarizaci nevrací rychle zpět na původní hodnotu, ale zůstává po asi 200-350 ms ve fázi plató, kdy je membránový potenciál kladný a buňka nereaguje na další vzruch. Teprve pak dojde k repolarizaci a buňka je schopna další kontrakce. Proto nemůže v srdeční svalovině dojít k tetanické křeči. Kvůli délce fáze plató také maximální tepová frekvence nemůže překročit 200 - 210 tepů za minutu.
Převodní systém srdeční
Související informace naleznete také v článku Převodní systém srdeční.
Na membránách buněk převodního systému se neustále spontánně mění membránový potenciál. Po dosažení spouštěcí úrovně (spontánní diastolická repolarizace) vzniká akční potenciál, který se šíří do pracovního myokardu a způsobí jeho kontrakci. Po skončení akčního potenciálu se na membránách opět začne tvořit nový akční potenciál. Buňky samotné jsou tedy zdroj vzruchů. Akční potenciály vznikají pravidelně a jsou příčinou rytmické práce srdce.
Hlavním zdrojem vzruchů u savců je sinoatriální uzel (SA uzel), shluk buněk převodního systému srdečního ve stěně pravé síně blízko žilního splavu. Tady je spontánní depolarizace nejrychlejší, SA uzel proto generuje vzruchy i pro ostatní části převodního systému. Rytmus srdečních frekvencí určuje SA uzel na počet 70 tepů za minutu. Sám uzel je regulován pokyny z autonomního kardioregulačního centra v mozkovém kmeni. Centrum řízení srdeční činnosti je umístěno v prodloužené míše. Za určitých okolností ale může vzruch vznikat i jinde, což se projeví změnou frekvence tvorby vzruchů.
V přepážce mezi síněmi a komorami je atrioventrikulární uzel (AV uzel). Za běžných okolností pouze převádí vzruch z SA uzlu, může ale generovat vzruch pro celé srdce.
Z AV uzlu vychází Hissův svazek, který se v mezikomorové přepážce rozdělí na dvě Tawarova raménka, pravé a levé. Každé raménko míří k pracovnímu myokardu komor, kde se větví na Purkyňova vlákna, která probíhají pod endokardem a šíří vzruch do stěny komor.
V SA uzlu a AV uzlu je rychlost šíření vzruchu 0,02-0,1 m/s, ve zbytku převodního systému se vzruch šíří rychlostí až 4 m/s. Mezi buňkami pracovního myokardu je šíření vzruchu pomalejší, do 1 m/s. U zdravého srdce je směr šíření vzruchů v určitém okamžiku vždy stejný. Výsledné vektory vzruchu můžeme snímat pomocí EKG.
Řízení srdeční frekvence
Nervové řízení
Nejvýznamnější řízení frekvence je řízení nervové, pomocí autonomních nervů. Sinoatriální uzel je pod tonickým vlivem vegetativního nervového systému, který tak ovlivňuje rychlost tvorby vzruchů.
Parasympatická nervová vlákna, nn. retardantes, pocházejí z bloudivého nervu. Působí na srdeční činnost zpomalením srdeční frekvence, snížením síly kontrakce a snížením vzrušivosti myokardu. Účinek parasympatiku na srdeční sval je zprostředkován mediátorem acetylcholinem, receptory v srdeční tkáni mohou být zablokovány atropinem (proto atropin zvyšuje srdeční frekvenci).
Sympatická nervová vlákna, nn. accelerantes, pocházejí z hrudních sympatických ganglií. Působí na srdeční činnost zrychlením srdeční frekvence, zvýšením síly kontrakce a zvýšením vzrušivosti myokardu. Mediátorem sympatiku je noradrenalin.
Baroreceptorové receptory
V oblouku aorty se nacházejí baroreceptory, které snímají tlak krve. Při zvýšení tlaku krve je utlumen sympatikus, srdeční frekvence se sníží a tlak krve poklesne.
Humorální řízení
Katecholaminy, tedy adrenalin a noradrenalin, mají na srdce stejný účinek jako sympatikus. Naopak acetylcholin působí na srdce jako parasympatikus.
Glukagon zrychluje srdeční frekvenci a zvyšuje sílu kontrakcí, inzulín také zrychluje srdeční činnost. Progesteron naopak srdeční frekvenci zpomaluje.
Vliv teploty na tepovou frekvenci
Frekvence s jakou sinoatriální uzel generuje vzruchy závisí i na jeho teplotě. Třetím faktorem ovlivňujícím srdeční frekvenci je proto tělesná teplota. Například zvýšení teploty o 1 °C se projeví vzestupem frekvence srdečního tepu asi o 10 úderů za minutu.[5]
Srdce jako endokrinní žláza
Srdce produkuje hormon, atriový natriuretický peptid, který má vliv na krevní cévy, ledviny a nadledviny a podílí se na regulaci krevního tlaku a krevního objemu.
Vývoj srdce
Srdce je jeden z prvních orgánů, které se u embrya začnou vyvíjet. Začíná bít zhruba pět týdnů po poslední normální menstruaci (tři týdny po početí) a jeho tep se zpočátku plynule zrychluje až na hodnoty kolem 280 tepů za minutu v 7. až 9. týdnu, načež frekvence opět klesá až na 150 tepů v 15. týdnu. Po porodu se funkce srdce prudce změní, když se dítě odpojí od matčina krevního oběhu a začne dýchat.
Srdce u různých živočichů
Srdeční frekvence
Čím menší živočich, tím je srdeční frekvence rychlejší. U mláďat bije srdce rychleji než u dospělých jedinců. Srdeční frekvence plejtvákovce je asi 9 úderů za minutu, slona 25 stahů za minutu, u člověka je to 70 stahů za minutu. Vrabec má tepovou frekvenci 500 stahů za minutu, rejsek 600 stahů za minutu, letící kolibřík dokonce 1200 stahů za minutu.
Srdce ptáků
Stejně jako u savců je srdce ptáků čtyřkomorové, s dokonale oddělenými dutinami. Vzhledem k velikosti těla je velké, leží v tělní dutině na hrudní kosti mezi plícemi a žaludkem.
Srdce ostatních obratlovců
Nejjednodušší srdce mají ryby a paryby; funguje jako čerpadlo, které žene krev směrem k žábrám, kde je okysličována a pak rozváděna po těle, aniž by se vracela zpět do srdce. Tvoří je jedna síň, kam přitéká neokysličená krev, a jedna komora, která vypuzuje krev do žáber.
U dospělých obojživelníků dochází k rozdělení síní, srdce má tedy jednu komoru a dvě síně. Vzniká primitivní velký a malý krevní oběh, ale dochází k míšení okysličené a neokysličené krve.
U plazů se začíná objevovat náznak mezikomorové přepážky, u krokodýlů je již kompletní, srdce je tedy čtyřkomorové stejně jako u savců a ptáků a už nedochází k míšení krve.
Srdce bezobratlých
U bezobratlých zastává funkci primitivního srdce většinou rozšířený pulsující úsek cévy, který funguje jako peristaltické čerpadlo. Cirkulace tělních tekutin (hemolymfy, krve) je zajištěna peristaltickými stahy hladké svaloviny pulsující cévy.
Technické analogie srdce
Hledáme-li technické analogie srdce a potažmo celé oběhové soustavy, musíme na prvním místě jmenovat ty nejdokonalejší - umělé srdce a funkční podpory srdce (kardiostimulátory). V lékařství jsou také úspěšně používány nejrůznější implantáty, jako např. umělé cévy či srdeční chlopně. Z technického hlediska představuje jistou funkční analogii srdce také např. jednoduchá pumpa, jejíž zpětné ventily plní stejnou funkci jako u srdce chlopně, i když je zřejmé, že pumpa nebyla zkonstruována na základě studia funkce srdce a jeho chlopní. Jistou, i když velmi vzdálenou, analogii celé oběhové soustavy představují také hydraulické a pneumatické systémy, používané např. v robotice. Ty používají jako ústřední jednotku hydraulický či pneumatický motor, jehož funkce by se dala přirovnat k funkci srdce, a dále pak soustavu rozvodných hadic, která by snesla srovnání s cévní soustavou.
Srdce v přeneseném významu
Srdce se ale v hovorové i technické mluvě užívá v mnoha přenesených i naprosto konkrétních významech:
- Srdce je všeobecně symbolem lásky, náklonnosti i přátelství (viz rčení láska sídlí v srdci aneb láska prochází srdcem či nechal u ní své srdce apod.).
- Naši předkové se domnívali, že srdce je sídlem citu, myšlení a duše, což ale není možné díky prokázanému životu s umělým srdcem.
- Symbol srdce může sloužit jako ozdoba či upomínka na nějakou osobu (třeba perníkové či jiné ozdobné srdce, srdíčko).
- Může však být také symbolem odvahy a energie: bojovat srdcem nebo srdnatě přeneseně znamená odvážný čin, do kterého člověk vložil svoji veškerou fyzickou a psychickou energii (viz rčení nechali v něm kus srdce).
- "Srdeční záležitost" se obvykle týká mimořádně blízké osoby či zvláště milé věci (záležitosti, události, předmětu, vlastnosti, vztahu apod.) pro nějakou konkrétní osobu
- "Nepokojné srdce" prý mívají osoby neklidné, těkavé, nestálé, hyperaktivní apod.
- “Srdce“ může označovat tu nejdůležitější, centrální část nějakého většího technického či společenského systému (viz termín "srdce stroje", "srdce elektrárny", "srdce Evropy" apod.)
- Srdce zvonu je volně zavěšené závaží, které „bije“ do zvonu (srovnej rčení má srdce jako zvon)
- Srdce je také červená barva v karetních hrách.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Srdce
---
Srdce
Srdce je dutý svalový orgán, který svými pravidelnými kontrakcemi zajišťuje neustálý oběh krve v organismu.
V minulosti
Starověk spatřoval v srdci sídlo duše. V Egyptě se srdce po smrti vážilo, aby se zjistila pravda o mrtvém. Podle Řeků bylo srdce něco jako kovářská výheň, kde se spalují nečistoty v krvi. Galén, slavný lékař starověkého Říma, připisoval srdci úlohu ohřívače, který do sebe nasává krev, spaluje ji, a tak vyrábí teplo pro celé tělo. Jeho názor se udržel ve vědeckých kruzích až do sedmnáctého století. V té době vstoupil na scénu anglický lékař William Harvey, objevitel krevního oběhu. Pozorováními na zvířatech a zkoumáním lidského těla zjistil, že srdce je pumpa, která v cévách pohání krev.
Jak to viděl Jessenius
Srdce dospělého člověka má tvar nepravidelného kužele. Veliké je asi jako mužská pěst, cca 12,5 cm dlouhé a kolem 7 cm široké. Dělí se na dvě síně a dvě komory, vždy pravou a levou. Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň, mezi levou síní a komorou je dvojcípá chlopeň. Komory a síně jsou od sebe podélně odděleny přepážkou. Síně a komory jsou s krevním oběhem propojeny několika cévami. Do pravé síně přivádí odkysličenou krev z celého těla horní a dolní dutá žíla. Z pravé komory je tato krev odvedena do plic plicní tepnou (plicnicí), aby se mohla, již okysličená, vrátit čtyřmi plicními žilami do levé síně. Z levé síně přes levou komoru do aorty neboli srdečnice. Mezi pravou komorou a plicní tepnou a mezi levou komorou a aortou jsou také chlopně, kterým říkáme poloměsíčité.
Pod lupou
Z určitého pohledu se dá srdce popsat jako zvláštní „výchlipka“ cévní stěny. Stěna srdce je tvořena několika vrstvami buněk. Zvnějšku chrání srdce osrdečník, perikad, který se dělí na pevný, fibrózní (vláknitý) perikard, a dvojvrstevný epikard, který kryje povrch srdce. Pod epikardem je srdeční svalovina neboli myokard. Vnitřní vrstvu srdeční stěny tvoří endokard, pro krev neprostupná a nesmáčivá výstelka. Srdce má také vlastní „kostru“ tvořenou vazivovými pruhy, které tvoří jakýsi „rám“ pro srdeční chlopně. Ty jsou také tvořeny vazivem. V srdeční svalovině se nachází i tzv. převodní systém srdeční, speciální buňky nadané schopností vytvářet a vést elektrické signály, které pohánějí buňky myokardu k činnosti.
Srovnávací anatomie
Hmyz má místo srdce tzv. srdeční cévu, která probíhá tělíčkem podél hřbetu a je dělena chlopněmi na komůrky. Rybí srdce je tvořeno jen jednou síní a komorou. Srdeční tep ryby je závislý na teplotě vody a na tom, jestli je ryba v pohybu nebo v klidu.
Anatomie
Kdo si chce „sáhnout na srdce“, hmatá nejčastěji někam k levému prsu. Srdce máme dobře schované poněkud vlevo v hrudníku, v mezihrudí (mediastinu), což je prostor mezi levou a pravou plící. Zde je srdce jakoby zavěšeno na dutých žilách, plicnici a aortě, které jsou se srdcem spojeny na „srdeční bazi“ - trochu nelogický název, protože baze je blíž k hlavě než srdeční hrot, který míří dopředu a dolů, k bránici, svalu oddělujícímu hrudní a břišní dutinu. Srdce není v mediastinu samo. Mezi ním a páteři vede průdušnice a jícen a nad ním se nachází brzlík.
Funkce
Srdce funguje jako pumpa. Pravidelnými stahy (cca 60 za minutu) přečerpává krev v cévách. Udržuje tak krevní oběh; zajišťuje, že se krev dostane do plic, kde se okysličí, a odtud ke všem buňkám. To, že srdce tepe po celý život, bez přestávky, je zajištěno činností převodního systému srdečního, který automaticky a pravidelně vytváří signály, jež řídí stahy srdeční svaloviny. Část krve používá srdce ke své výživě. Tuto krev vedou tepny obepínající povrch srdce jako věnec, odtud jejich název věnčité neboli koronární.
Když nefunguje
Srdce může selhat z různých důvodů. Když se ucpou koronární tepny, trpí srdce nedostatkem kyslíku a neprokrvené části svaloviny mohou odumřít. Odborný název je infarkt myokardu. Poruchy převodního systému vedou k nepravidelnostem srdeční činnosti, k arytmiím, včetně náhlé zástavy srdeční činnosti. Pokud přestanou domykat nebo naopak se zúží srdeční chlopně, zhorší se průtok krve v srdci a klade to příliš velké nároky na srdeční svalovinu. Části srdeční svaloviny (nebo celá) pak zbytní nebo se naopak ztenčí, což se projeví celkově zhoršenou schopností srdce přečerpávat krev.
Jak to poznám?
Infarkt myokardu se projeví především pálivými, plošnými bolestmi na hrudníku. Může náhle selhat srdce, čili postižený člověk upadne do bezvědomí a může na místě zemřít. Pokud srdce selhává postupně, nemocný bývá dušný, mívá otoky nohou, nezvládá běžnou zátěž a je brzy unavený. Srdeční arytmie se nemusejí projevovat nijak, ale také je můžete vnímat jako nepříjemné bušení srdce. V horších případech při arytmiích srdce selhává.
MeDitorial.cz
---
...doporučené externí odkazy
---
Spřátelené blogy: pepomat - wordpress