Poslední chvíle carské rodiny - 17. července 1918
12. července 2010 v 9:30 | Ally | Poslední chvíle
Noc se v jediném okamžiku proměnila v ráno, když se ručičky hodin rozběhly v prvních vteřinách data 17. čevence 1918. Někteří v Jekatěrinburgu se veselili po hospodách, protože bylo právě po výplatním dni, jiní už dávno spořádaně leželi ve svých postelích a dřímali. Stejně tak i Nikolaj Alexandrovič, nevysoký, padesátiletý muž, který kdysi vládl šestině světa, a nyní byl jen vězněm a loutkou, která ztrácela cenu, v pevném sevření bolševické moci a víru naprostého chaosu, který pustošil Rusko. Spal a vedle něj ležela jeho žena, v postýlce nedaleko oddychoval ze spánku i třináctiletý hoch - jeho jediný syn. Ve vedlejším pokoji také panovalo ticho, na svých lůžkách tam po dni, který byl únavný nekonečnou nudou a monotónností, odpočívaly čtyři mladé dívky - jeho dcery. Stejně tak už spánek zmohl i komornou Annu, kuchaře Charitonova a sluhu Truppa. Jen doktor Botkin byl ještě vzhůru a pomalu, rozvážně, jak tomu byl uvyklý, psal dopis, který však neměl nikdy dokončit ani odeslat..... Protože za zdmi jejich malého exilového světa se již hýbaly události, jichž se oni sice neúčastnili, ale byli klíčovými postavami.........
Jakov Jurovský:
Pochopil jsem , že se budu muset vyrovnat s otázkou likvidace Romanovců. Československé bandy se blížily k Uralu. Proto jsem se stal odpovědí na diskuzi o jejich osudu. Bylo ponecháno mně, synovi dělníka, abych vyrovnal revoluční účty s carským domem, který nás po staletí utlačoval. Stejně tak jsem se obával, že bude nutná likvidace některých soudruhů.... V červenci proběhlo několik bouřlivých diskuzí Uralského regionálního sovětu na toto téma. 16. července bylo vše dohodnuto a já se vrátil do Domu zvláštního určení v sedm hodin večer. Soudruh Filip (krycí jméno Gološčekina) za mnou přišel do domu a dal mi rozkaz od výkonné komise ohledně popravy Nikolaje, s jediným rozdílem, že kuchtík Sedněv měl být poslán pryč. Zatímco vězňové večeřeli, zavolal jsem mladého kuchtíka Sedněva a řekl jsem mu, že má toho večera z Domu zvláštního určení odejít, aby navštívil svého strýce. Řekl jsem mu, že včera jeho strýc přišel a chtěl si chlapce vzít domů. Sedněv byl nadšený a šťastný, že půjde domů.
Pavel Medvěděv:
Večer 16. července mezi sedmou a osmou večerní, když mi právě začala služba, mi velitel Jurovský nakázal vybrat od všech strážných revolvery typu Nagan a přinést mu je. Vybral jsem dvanáct revolverů od hlídek a několik od strážných a přinesl jsem je do velitelovy kaceláře. Jurovský mi řekl: "Musíme je dnes v noci všechny zastřelit, tak upozorněte strážné, aby se nelekali, když uslyší výstřely." Tak jsem pochopil, že Jurovský plánoval zastřelit celou carskou rodinu stejně jako doktora a sluhy, kteří s nimi žili, ale neptal jsem se kde ani kdo toto rozhodnutí učinil... Okolo jedné hodiny v souladu s Jurovského rozkazem jsem informoval strážné, aby se neznepokojovali, pokud uslyší střelbu.
Alexander Strekotin:
Někdo rychle sešel po schodech, mlčky přistoupil ke mně a mlčky mi dal do ruky revolver."Co já s ním?" zeptal jsem se ho. "Za chvíli bude poprava," řekl mi a rychle odešel."
Za chvilku sešel dolů s Medvěděvem Okulov nebo ještě někdo, už se nepamatuju (Okulov bylo krycí jméno Grigorije Nikulina). A vtom už se objevila skupina lidí, asi šest až sedm jich bylo, ty jsem neznal. Okulov je zavedl do místnosti...Teď už jsem určitě věděl, že to bude poprava.
Jakov Jurovský:
Poprava musela být zorganizována narychlo, bez jakýchkoliv důsledných příprav. Zatelefonoval jsem do jekatěrinburské vojenské garáže a požádal, aby jeden z řidičů - Ljukanov, přivezl o půlnoci k Domu zvláštního určení velký náklaďák spolu s nějakými plachtami na zakrytí těl. Zavolal jsem si velitele hlídky Pavla Medvěděva ze Sysetského závodu a řekl jsem mu, co se v noci stane, a nařídil jsem mu, aby varoval stráže před neobvyklými zvuky. Svolal jsem vnitřní hlídky a sdělil jsem jim, že nás čeká poprava. Rozdal jsem jim revolvery typu Nagan, někteří jako Jermakov, Nikulin a Kudrin měli vlastní revolvery. Když jsem jim to řekl, několik Lotyšů řeklo, že se necítí na to, aby stříleli na děvčata a odmítli to udělat. Pochopil jsem, že bude nejlepší tyto soudruhy z popravy vyloučit, aby neselhali v tak důležitém momentě své revolucionářské povinnosti. Čekal jsem s Gološčekinem a Kudrinem ve své kanceláři, kouřili jsme a pozorovali hodiny. Ve 12:30 zavolal Ljukanov a vysvětlil, že se zdržel, ale brzy dorazí. Než přijel uplynula ještě hodina nebo hodina a půl.
Viktor Netrebin:
Soudruh Jurovský šel do pokojů vězňů a vzbudil je. Oblékli se a sešli dolů pod záminkou, že nahoře není kvůli střelbě v ulicích bezpečno. Čekali jsme ve spodní místnosti. Těsně předtím naš velitel a jeden či dva Lotyši odmítli střílet do dívek a byli uvolněni ze služby. Když jsem sevřel revolver, má pozice náhle byla jasná a jako moji soudruzi jsem byl nervózní, že mám vykonat popravu. Tak jsme čekali, zbraně v rukou, než si pro nás přišel Jurovský.
Pavel Medvěděv:
Okolo půlnoci Jurovský vzbudil carskou rodinu. Nevím, jak jim vysvětlil že je budí a odvádí pryč, ale mohu najisto potvrdit, že to byl Jurovský, kdo vstoupil do pokojů vyhrazených carské rodině. Asi za hodinu celá rodina, doktor, komorná a sluhové vstali,umyli se a oblékli.
Jakov Jurovský:
Vešel jsem a vzbudil Botkina a řekl jsem mu, že se všichni mají rychle obléci, že ve městě panuje neklid a musíme je odvézt na bezpečnější místo. Nechtěl jsem jim přidávat zbytečnou úzkost a tak jsem je nechal obléknout v klidu. Slyšel jsem, jak chodí po pokojích, oblékají se a hovoří..... Já sám jsem je pak vedl dolů.
Každý z mužů měl určenou osobu, na niž měl střílet a všechno by tak proběhlo rychle. Příčiny neorganizované palby vyšly najevo později. Ačkoliv jsem jim (carské rodině) přes Botkina vzkázal, že si s sebou nemají nic brát, nesli si různé drobnosti - polštářky, kabelky a tak dále, a také malého psíka.
Pavel Medvěděv
Krátce po jedné hodině car, carevna jejich čtyři dcery, komorná, doktor, kuchař a sluha opustili své pokoje. Car nesl následníka v náruší. Car i následník byli oblečeni do vojenských košil a měli čapky. Carevna, její dcery a další šli za nimi. Jurovský, jeho asistent a dva členové Zvláštní komise je doprovázeli. Také já jsem byl přítomen. Během mé přítomnosti se nikdo z carovy rodiny na nic nezeptal. Neštkali ani neplakali. Když jsme sešli ze schodů na první podlaží, vyšli jsme do dvora a odtamtud pak druhými dveřmi (počítaje od brány) jsme vstoupili po suterénu domu. Když jsme došli do místnosti, která přiléhá ke skladišti se zamčenými dveřmi, Jurovský nařídil, aby byly přineseny židle.
Jakov Jurovský
Alexandra Fjodorovna požádala o židli, Nikolaj o jednu pro Alexeje, tak jsem nechal přinést židle. Alexandra Fjodorovna se posadila na tu u okna a Nikolaj něžně posadil syna na druhou uprostřed místnosti, pak si stoupl přesně před něj, takže jej zakryl.
Alexander Strekotin¨
Všechny je zavedli do té místnosti vedle mého stanoviště. Akulov za chvilku vyšel, a když procházel kolem mě, řekl: "Následník potřebuje židli...Nejspíš chce umřít vsedě...No tak mu ji přinesem." Jurovskij rychlými pohyby rukou ukazoval každému ze skupiny zatčených, kam se má postavit. Říkal to klidně, tiše: "Prosím, vy se postavte se a vy sem...takhle do řady." Postavili se do dvou řad. V první řadě byla carská rodina, ve druhé jejich lidé. Následník seděl na židli...V první řadě stál car a těsně za ním jeden z lokajů...
Pavel Medvěděv:
Carevna seděla u zdi u okna, za ní tři z jejích dcer. Následník a car byli uprostřed místnosti. Doktor Botkin stál za následníkem. Komorná, velmi vysoká žena, stála vlevo od dveří vedoucích do skladiště, vedle ní stála jedna z carových dcer. Dva sluhové stáli proti zdi nalevo od vchodu do místnosti. Komorná nesla polštář. Carovy dcery si také přinesly malé polštářky. Jeden polštář položily na carevninu židli, druhý na židli následníka. Zdálo se, jakoby všichni uhodli svůj osud, ale nikdo nevydal ani hlásku.
Jakov Jurovský:
Řekl jsem jim, že čekáme na příjezd nákladního vozidla a pak jsem odešel. Bylo naprosté ticho, když jsem dal řidiči znamení, aby přivezl náklaďák na dvůr, kde měl nastartovat motor, aby zanikly výstřely. Když jsem uslyšel chrčení Ljukanovova motoru na dvoře, bylo tak hlasité, že se okna třásla v rámech. Pak jsem svolal své muže. Tváří v tvář jim byl náhle můj úkol jasný.
Viktor Netrebin:
Rodina občana Romanova vešla do místnosti a postavila se proti zdi, když jsme vešli. Nikolaj stál před Alexejem. Když jsem pohlédl přes ramena svých soudruhů, uviděl jsem Alexeje, který vypadal nemocně a jako z vosku, jak si nás prohlíží doširoka otevřenýma zvídavýma očima. Náhle jsem si pomyslel, jak krátký byl jeho smutný život, a tiše jsem se modlil, že budeme mít všichni dobrou mušku.
Jakov Jurovský
Řekl jsem Nikolaji asi toto: "Vaši příbuzní v zahraničí i v zemi se snaží vás zachránit, ale Dělnický sovět se rozhodl vás zastřelit." Zeptal se: "Cože?" a obrátil se k Alexejovi.
Alexander Strekotin:
Velitel to v rychlosti zopakoval a dal rozkaz četě, aby se připravila. Nikolaj už nic neřekl, znovu se otočil k rodině,někteří něco nesrozumitelného vykřikli, všechno to trvalo jen několik vteřin. Při posledním slově rychle vytáhl z kapsy kolt a vystřelil na cara. Carevna a Olga se pokusily přežehnat křížem, ale už to nestačily.
Jakov Jurovský
Prvním výstřelem jsem skolil Nikolaje a všichni ostatní na něj také vystřelili. Všech deset lidí zamířilo střelbu na něj a od se zapotácel a padl k zemi. Alexandru Fjodorovu zásah kulek odhodil ze židle ke zdi. Nikdo ze střelců zřejmě nepochopil můj úmysl a nedokázal jsem je zastavit, když jednou začali. Nikdo nic neslyšel a zjistil jsem, že má naděje na to, že dřevěná zeď zachytí kulky, byla mylná. Kulky se odrážely zpátky na nás. Výstřely těch vzadu mi létaly kolem hlavy, zněly mi v uších a zmatek se stupňoval, jak kulky létaly místností skrze zakouřený vzduch. Chvíli potom jsem konečně zastavil střelbu, která se zvrhla v neprostou paniku.
Alexej Kabanov:
"Dobře se pamatuju, že když jsme my všichni, co jsme měli na starosti popravu, přišli k otevřeným dveřím místnosti, byly nás tři řady střílejících z revolverů, přičemž druhá a třetí řada střílela přes ramena těch, co stáli vpředu. Rukou natažených s revolvery směrem k popravovaným bylo tolik a byly tak blízko u sebe, že ten, kdo stál vpředu, měl na hřbetu ruky spálenou kůži od toho, co střílel za ním. Jedenáct nešťastníků pobíhalo v malém prostoru té popravčí síně a dvanáct střelců nepřetržitě pálilo z otevřených dvoukřídlových dveří.
Viktor Netrebin
Střelba byl naprostý zmatek. Komorná se chtěla bránit polštáři. Po prvních výstřelech jsem viděl Alexeje, jako socha seděl na židli a jeho popelavý obličej byl pokryt otcovou krví, v samém děsu se ani nepohnul. Jedna z mladších dcer dostala kulku do zad. Soudruh Jermakov zabil jednu dceru tak, že ji opakovaně dobal do hrudi, a pamatuji si, jak soudruh Jurovský přede mnou zastřelil Taťánu, její hlava explodovala ve spršce krve a mozku. Byl to hrozný pohled, panoval zmatek, na podlaze samá krev a tělní tekutiny, několika soudruhům se udělalo špatně.
Alexej Kabanov:
Dvě mladší carovy dcery seděly skrčeny a přitisknuty ke zdi, zakrývaly si hlavu rukama. Alexej ležel na zemi a do něho taky stříleli. Dvorní dáma ležela na zemi ještě živá. V tu chvíli jsem tam vběhl, křikl jsem, ať nechají střílení a živé ať dorazí bodly. Jeden ze soudruhů se snažil vrazit bajonet anglické vinčestrovky komorné do prsou. Bajonet byl jako kinžál, jenže byl tupý a nemohl hruď prorazit. Popadla ho do obou rukou a křičela. Tak ji dobili pažbami.
Jakov Jurovský
Slyšeli jsme sténání, výkřiky a vzlyky. Museli jsme se vrátit a dokončit úkol. Když jsem znovu vstoupil, viděl jsem, že mnozí ještě žijí, například Botkin, který se nazdvedl na pravém lokti a zdálo se, že znovu vstane, dokud jsem do revolverem nestřelil do hlavy..... Vůbec nic nepůsobilo na Alexeje. Ačkoloiv byl zranění, stále žil a Jermakov se snažil do ubodat bajonatem. Nedovedl jsem stát vedle a tak jsem nakonec vytáhl svůj revolver a zastřelil ho. Důvody tohoto "zázraku" se objasnily později. Dcery měli v korzetech a na těle diamanty. Musel jsem střílet znovu. Tři dívky se krčily v rohu místnosti. Viděl jsem, jak se Olga a Taťána objaly. Přešel jsem kluzkou podlahu a vystřelil jsem na Taťánu, která se snažil vstát, a Jermakov zastřelil Olgu, která pak padla na svoji sestru. Nejmladší dcery a komorná se schovávaly v koutku za polštáři a Marii vyřídila střela do hlavy. Jermakov otočil Anastázii, bodal ji, zatímco křičela a prala se. Konečně zemřela po střele do hlavy. Zabralo možná dvacet minut je zabít a když byli konečně mrtví, rozkázal jsem mužům, aby začali vynášet těla.
Alexander Strekotin:
Kouř úplně zakryl elektrické světlo. Střelba byla přerušena a dveře otevřeny, aby kouř vyšel ven. Začali jsme se zabývat mrtvolami. Jako první vynesli carovu mrtvolu. Vynášeli je na nákladní auto. Když položili na nosítka jednu z dcer, vykřikla a zakryla si tvář rukou. Živé byly i ostatní dcery. Střílet se už nedalo, při otevřených dveřích by byly výstřely slyšet na ulici. Podle toho, co říkali soudruzi z naší čety, bylo výstřely slyšet na všech stanovištích.
Jermakov mi vzal pušku s bajonetem a dorazil všechny, kdo ještě žili. Při vynášení začali někteří naši soudruzi sundávat mrtvolám různé věci, jako například hodinky, prstýnky, náramky, brát pouzdra na cigarety a jiné předměty. Někdo o tom řekl soudruhovi Jurovskému a ten se rychle vrátil dolů. To už vynášeli posledního mrtvého. Soudruh Jurovskij nás zastavil a vybídl, abychom dobrovolně odevzdali věci, které jsme si u mrtvých vzali. Někdo odevzdal všechno, někdo jen něco a někdo vůbec nic.
Jakov Jurovský:
Nechal jsem vynášení těl strážím a odebral se do své kanceláře. K mé velké lítosti mužové Rudé armády začali obírat těla obětí a tomu jsem se rozhodl učinit přítrž a požádal jsem soudruha Medvěděva, aby šel k náklaďáku a vybral všechny věci, které byly ukradeny. Já sám jsem rozhodl zasáhnout. S Nikulinem jsme všechny zavolali do kanceláře a dožadovali jsme se, aby bylo všechno vráceno. Jeden za druhým se podvolili. Naštěstí jen jeden či dva muži se necítili dostatečně silní na to, aby pokračovali v naší noční práci, a při pohledu na soudruha Jermakova mi bylo jasné, že nebude schopen poslání dokončit správně. Tak jsem se rozhodl jít také. Nikulina jsem nechal na místě, aby strážným, kteří předtím nebyli ve službě, vysvětlil, co se stalo.
Viktor Netrebin
Na ulici čekal náklaďák s hromadou mrtvých těl. Jurovský naskočil a s jedním starším mužem vyjel z vrat domu. Pohřbívání těl jsem se neúčastnil.
---------------------------------------------------------
Telegram:
17. července
Moskvě, Kreml, tajemníkovi rady lidových komisařů Gorbunovovi se zpětnou kontrolou. Vyřiďte Sverdlovovi, že celou rodinu stihl stejný osud jako hlavu. Oficiálně rodina zahyne při evakuaci.
Převzato- http://otma.blog.cz/1007/posledni-chvile-carske-rodiny-17-cervence-1918
---
a ted druhý pohled na věc..
---
Poprava carské rodiny je falešná kapitola v oficiálních dějinách.
Poslední ruský car nebyl zastřelen, jak jsme se učili ve škole, ale stal se rukojmím
No řekněte, nebylo by to taky hloupé zastřelit cara, a nevybrat mu předtím z hrnců všechny poctivě vydělané peníze? I bylo, bylo... Vždyť ho také nezastřelili! Peníze se ale - pravda - nepodařilo najednou dostat, protože to byla opravdu bouřlivá doba...
Každoročně uprostřed léta se znova a znova ozývá hlasité naříkání nad tím, že pronic zanic zabili ubohého cara Nikolaje II, kterého křesťani dokonce v roce 2000 zařadili mezi svaté. I Nikolaj Starikov přesně 17. července přihodil polínko do emocionálních nářků o ničem. Já jsem se tímhle příběhem dříve nezabýval a ani bych nevěnoval pozornost aktuálnímu šidítku, kdyby...
...kdyby se na svém posledním setkání se čtenáři akademik Nikolaj Levašov krátce nezmínil o tom, že ve 30. letech se s Nikolajem II. setkal Stalin a požádal ho o peníze na přípravu udoucí války. Podobně o tomto setkání píše i Nikolaj Gorjušin ve své reportáži "I v naší zemi existují proroci!".
"...V této souvislosti se objevila úžasná informace, která se váže k
tragickému osudu posledního imperátora Ruského impéria Nikolaje
Aleksandroviče Romanova a jeho rodiny... V srpnu roku 1917 byl spolu se
svou rodinou deportován do hlavního města Slovansko-Árijského impéria,
města Tobolsk. Volba právě tohoto města nebyla náhodná, protože vyšší
stupně zednářství si jsou dobře vědomy velké minulosti ruského lidu.
Deportace právě do Tobolsku byla jakýmsi výsměchem dynastii Romanovců,
která v roce 1775 porazila vojska Slovansko-Árijského impéria (Veliké
Tartárie), ale následně byla tato událost nazvána jako potlačení
"selského povstání Jemeljana Pugačova"...
V červenci 1918 dává Jacob Schiff příkaz jednomu ze svých důvěryhodných přátel ve vedení bolševiků, Jakovu Sverdlovovi, k provedení rituální vraždy carské rodiny. Sverdlov po poradě s Leninem nařídil veliteli domu, kde byla rodina ubytována, Ipaťjevovi a čekistovi Jakovu Jurovskému tento plán provést. V souladu s oficiální historií pak byl v noci ze 16. na 17. července 1918 Nikolaj Romanov spolu s manželkou a všemi dětmi zastřelen.
Na setkání se čtenáři Nikolaj Levašov řekl, že ve skutečnosti Nikolaj II. a jeho rodina zastřeleni nebyli.
Toto prohlášení samozřejmě okamžitě vyvolává mnoho otázek. A tak jsem se rozhodl na to podívat blíž.
Na toto téma bylo napsáno mnoho prací a scéna střelby a výpovědi svědků - to všechno vypadá na první pohled velmi věrohodně. Do tohoto logického řetězce však nezapadají fakta získaná badatelem A. F. Kirstenem, který se k vyšetřování přidal v srpnu 1918. Během vyšetřování se dozvěděl od doktora P. I. Utkina, že koncem října 1918 (tedy více jak dva měsíce po údajné vraždě) byl povolán do budovy obsazené Zvláštní komisí pro boj s kontrarevolucí, aby provedl lékařské ošetření. Postiženou se ukázala být mladá dívka, asi 22tiletá, která měla rozseklý ret a otok pod okem. Na otázku, kdo je, dívka odpověděla, že je "dcera cara Anastazie". V průběhu dalších událostí Kirsta nenašel mrtvoly carské rodiny v carské vesnici v Ganinoj jame, kde údajně měly být. Brzy ale našel mnoho svědků, kteří na jeho otázky vypověděli, že v září 1918 ve městě Perm se zdržovala carevna Alexandra Fjodorovna i velkokněžny. A svědek Samojlov řekl, že ze slov svého souseda, vrátného domu Ilaťjeva Varakuševa, pochopil, že žádná střelba nebyla, naopak, že carská rodina nastoupila do auta a byla odvezena.
Po obdržení těchto informací byl A. F. Kirst z případu odvolán a bylo mu nařízeno veškerý materiál předat vyšetřovateli A. S. Sokolovi. Nikolaj Levašov řekl, že motivem pro záchranu života cara i jeho rodiny byla touha bolševiků, v rozporu s nařízením jejich pánů, zmocnit se ukrytých pokladů dynastie Romanovců, o jejichž uložení Nikolaj Aleksandrovič zajisté věděl. Brzo pak umírají organizátoři "střelby" - v roce 1919 Sverdlov, v roce 1924 Lenin. Levašov upřesnil, že Nikolaj Alexandrovič Romanov mluvil o řadu let později se Stalinem a bohatství Ruského impéria bylo použito na posílení moci SSSR...
Jestli to byla první lež Starikova, bylo by možné se domnívat, že člověk přece nemůže znát všechno a občas se prostě mýlí. Ale Starikov je autorem několika skvělých knih a v otázkách novodobé historie Ruska se velmi dobře orientuje. Proto se domnívám, že takto informuje úmyslně. O příčinách zde psát nechci, i když jsou očividné...
Raději k příběhu přidám několik dalších důkazů, že carská rodina v roce 1918 nezahynula a zvěsti o střelbě byly nejspíš vypuštěny kvůli "zprávě" pro objednavatele - Schiffa a další soudruhy, kteří financovali státní převrat v Rusku v roce 1917...
Takže jak to vlastně proběhlo?
Nezákonná revoluce - zednářská únorová - odstranila Nikolaje II. z vedení země, ale on se tím kupodivu nijak zvlášť netrápil. A neměl ani žádné podezření, a tak s rodinou odjel - pod ochranou, jak mu řekli - do letního sídla Carské Selo, kde je čekala téměř selanka: k ruce měli špalír sloužících a z parku postupně začali tvořit zelinářskou zahradu. Nikolaje fyzická práce těšila a ztrátou moci se nijak zvlášť netrápil.
Ale po několika měsících ho násilně i s celou rodinou deportovali na Sibiř, do Tobolska. Ani to ještě nevěstilo nebezpečí. Když dorazili do Tobolska, to už proběhla druhá - říjnová - revoluce, kdy k moci přišli Lenin s Trockým. Život sedmičlenné carské rodiny ve dvou místnostech během třeskuté zimy, o chudé vojenské stravě a navíc pod neustálým dohledem drsných rudoarmějců byl jistě pro zhýčkané velkokněžny pořádným šokem. Nicméně si zvykly a díky nezvykle srdečným rodinným vztahům založeným na hluboké lásce rodičů to i docela zvládly.
Co se zatím dělo v zákulisí?
Na jaře následujícího roku padlo rozhodnutí o likvidaci celé rodiny. Kdo tak rozhodl? Nikdo menší než Rothschield. Asi se ptáte, co ten s tím měl společného. No... šušká se cosi o zakládacích dokumentech amerického FEDu a o tom, že skrze Nikolaje II. je dnešní Ruská federace jako jeho "zákonný dědic"majitelem 88,8 % FEDu. Takže tu vlastně neřešíme případ pohřbený prachem historie, ale nejžhavější současnost...
Lenin s Trockým byli rozhodnuti "příkaz shora" splnit, ale díky Stalinovi byla tehdy carská rodina zachráněna. Ten se rozhodl celou situaci šalamounsky vyřešit. Nejdříve přiměl německého vyslance Mirbacha, aby Lenina zastavil. Vysvětlil mu, že je přece v zájmu Německa zachránit minimálně carevnu Alexandru Fjodorovnu, která byla vnučkou britské královny Viktorie a příbuznou tehdejšího německého císaře. O jejích dcerách nemluvě. Zato slíbil přivézt cara, aby podepsal Brestlitevský mír, kterým se Rusko dobrovolně vzdalo rozsáhlých území (Finska, Ukrajiny, části Polska, Pobaltí, Běloruska a Besarábie) ve prospěch Německa, Rakousko-Uherska a Turecka. Pokud by se tak nestalo, Mirbach hrozil, že německá vojska jsou připravena zapálit Moskvu. A dostat se do Moskvy bylo fakticky pro Němce, kteří už okupovali Ukrajinu, jen otázka krátkého času. Teprve pak Mirbach zastavil Lenina.
Lenin byl však tlačen ze dvou stran: z jedné byl slib umožnit carské rodině vycestovat, z druhé požadavek Rothschildův - který nutně chtěl nejen smrt všech Romanovců, ale především "jakési dokumenty" - vydatně podporovaný Trockým. Jak z toho?
A tak vydal příkaz převézt rodinu do Jekatěrinburgu a tam nechal zinscenovat její popravu. Věc spěchala. K městu se nezadržitelně blížili bělogvardějci, kteří zastupovali zájmy těch, kdo před více jak rokem dovedli Nikolaje II. k rezignaci. Pochopitelně v jejich zájmu nebylo, aby car či jeho nástupce zůstali naživu. A tak se stalo, že 17. července 1918, těsně před dobytím Jekatěrinburgu bělogvardějci spolu s českými legionáři, carská rodina, její strážci a celá posádka bolševiků - zmizela. Ráno byly po celém městě vyvěšeny letáky o tom, že imperátor Nikolaj II. byl předchozí noci popraven...
Co bylo dál?
Nastalo vyšetřování. První vyšetřovatel po třech měsících předložil verdikt: poprava se nekonala. Byl nahrazen druhým, jehož verdikt po dalších třech měsících zněl stejně. To však nebyl výsledek, který by si mnozí přáli slyšet. Byl tedy povolán třetí jménem Sokolov, a ten, řádně poučen, vytvořil legendu.
O tom, jak nebohá rodina byla zavlečena do sklepení domu, jak před jejíma očima nejprve zabíjeli otce, pak jednou ranou matku a postupně, hodně drasticky povraždili i všech pět dětí. Našli se i očití svědci, kteří celou story odvyprávěli. A kde jsou mrtvoly? Odvezli je do lesa, rozčtvrtili, spálili, zbytky naházeli do jámy a pro jistotu ještě polili kyselinou. Tak.
A tento srdceryvný příběh se pohodlně uvelebil ve všech hlášeních a následně encyklopediích a učebnicích a kupodivu trvaly na nich všechny následné vlády až do nynějška. Jen se maličko poupravil: ze zachránců se stali bestiální vrazi.
Proč? Kdo potřeboval a stále potřebuje svět ujišťovat, že po Romanovcích nezbyla ani stopa v písku?
Historik carské rodiny Serej Ivanovič tvrdí, že Nikolaj II. a celá jeho rodina byli ve skutečnosti z Jekatěrinburgu převezeni postupně do Permu, kde přinejmenším carevna byla viděna živá a zdravá o dva měsíce později, a následně pak do Moskvy. Nějaký čas žili inkognito v jejím okolí, později na hlídaném místě v Suchumi, kde k nim krom nejbližších lidí nikdo nesměl. Pak se však v zájmu utajení museli jednou provždy rozdělit. Sestry, které už dosáhly dospělosti, se vydaly do různých směrů. Ivanovič tvrdí, že:
Olga spolu s Taťjanou byly nejdříve odvezeny do Divjejeva, Olga sama později odcestovala do Kábulu a pak do Evropy, do Finska a zpět do Ruska, zemřela v roce 1976 a je pochována v Petrohradě. Taťána po rozdělení odjela do Krasnojarské oblasti, kde zemřela v roce 1990 a tam je také pochována.
Marie spolu s Anastázií byly nejprve v Sumské oblasti. Marie onemocněla a v roce 1954 zemřela v nižgorodské oblasti. Anastázie žila v krivigradské oblasti a zemřela v roce 1980.
Carevič Alexej nejprve žil s matkou, později díky Stalinovi získal novou identitu a odešel do vysoké politiky. Zemřel v Petrohradu v roce 1980.
Carevna Alexandra Fjodorovna zemřela ve městě Starobjelska na Ukrajině, v Luhanské oblasti v roce 1948. Byla tam i pohřbena, její pozůstatky však byly později přeneseny do Nižného Novgorodu, kde je pohřben i její manžel.
Nikolaj II. žil poblíž Moskvy ve městě Serpuchov, po zavraždění Stalina pak v Novgorodu a zemřel v r. 1958 v Nižném Novgorodě.
Tři z dětí po sobě zanechaly potomky.
Údajné ostatky cara a jeho rodiny nalezené v jámě při lesní cestě u Jekatěrinburku byly v roce 1991exhumovány, byla provedena jejich identifikace (samozřejmě s kladným výsledkem) a znovu slavně pohřbeny v roce 1998 v kryptě katedrály sv. Petra a Pavla v Petrohradu. Je však zajímavé, že patriarcha odmítl sloužit bohoslužbu a poslal za sebe svého zástupce, který se ale měl modlit pouze za "neznámé služebníky Boží". (Oni vždycky vědí víc!)
V roce 2000 byla celá rodina svatořečena.
Proč Stalin, člověk o němž nám už šedesát let usilovně tlučou do hlavy, jaký to byl zloduch a primitivní vrah milionů, projevil tolik snahy, aby carskou rodinu zachránil?
Abychom byli trochu v obraze, musíme se vrátit nějaké to století nazpět. Dědeček cara Nikolaje II. - Alexandr II. (1818 - 1881) měl osm manželských dětí a větší množství dětí nemanželských. Imperátor si to ostatně mohl dovolit, když nebyl odkázaný na přídavky. Děti jeho milenek byly stejně milované jako ty legitimní a dostalo se jim výborného vzdělání i zaopatření. Jedno z nich, které později vstoupilo do dějin, se mu zvlášť povedlo: Nikolaj Michajlovič Przewalský (1839 - 1888). Jo, to je ten s tím koněm.
Przewalský byl nejen cestovatelem a armádním geologem a kartografem, ale také generálem ruské rozvědky. O něm a jeho cestách by se dalo dlouho povídat. Nás ale zajímá jedno jeho místo pobytu - kavkazské město Gori. Tam Przewalský v době mezi dvěma výpravami na Dálný východ odpočíval v roce 1878 delší čas. Na sklonku téhož roku se mladé půvabné Gruzínce, která denně docházela do domu, kde byl cestovatel ubytován, narodil syn. Dostal jméno po manželovi jeho matky - Josif Džugašvili.
A tohle jméno vám taky asi něco říká... Pokud by vám snad bylo divné, proč pak na tohoto chlapce Przewalský až do své smrti posílal pravidelně peníze, podívejte se na jejich fotografie.
Josef Džugašvili, později známý jako Stalin, byl nelegitimním vnukem ruského cara Alexandra II.
Ale vraťme se k prostopášným carům. Stalo se, že prvorozený syn téhož Alexandra II. - elegantní, vzdělaný Nikolaj, který byl vychováván k převzetí moci, nečekaně zemřel na následky zranění a na trůn místo něj nastoupil mladší Saša, obrovitý "neotesanec", který - považte! - netančil a nemluvil plynně francouzsky!
Tak... a jen abychom neztratili přehled, doplňme, že tento Alexandr III. byl tedy nevlastním bratrem Przewalského a strýcem Stalina.
Říká se o něm, že to byl milující manžel, nicméně to nebylo na závadu tomu, aby si také nějaké ty levobočky nepořídil. Jistá dvorní dáma mu dala hned tři. Po čase ji však provdali a spolu s dětmi a královským zaopatřením poslali na venkov, aby tam v klidu vychovávala carské potomstvo...
Nejstarší z těchto potomků - Alexandr Uljanov - se moc nevydařil, protože spolu se skupinou dalších anarchistů zosnoval na otce atentát. Nepovedlo se, všichni byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Matka se ze všech sil snažila syna zachránit, ten ale carovi (při tajné návštěvě vězení) do očí řekl, že jestli ho propustí, tak tátu stejně při první příležitosti zastřelí. A tak skončil na popravišti.
Alexandrův mladší brácha Vladimír šel na věc úplně jinak... Jestli jste to nepostřehli, jmenoval se Vladimír Uljanov, a když se po nějakých dvaceti letech vracel z emigrace do Ruska v zapečetěném vlaku, se spoustou dolarů a partou na Západě vycvičených profesionálních "revolucionářů", to už si říkal - Lenin. V té době už byl jeho otec Alexandr III. v Pánu a na jeho místě fungoval jeho syn - náš známý Nikolaj II.
A my si v tom zas udělejme pořádek: Lenin a car Nikolaj II. byli nevlastní bratři a Stalin jejich bratranec, prabratranec... Nebo tak něco. Zkratka všichni tři měli společného dědečka - Alexandra II.
A teď už je myslím nad slunce jasnější, proč Stalin projevil tolik umu, aby carskou rodinu zachránil. A také už víme, proč občas opouštěl Moskvu a pokud možno tajně putoval do nějakých sto kilometrů vzdáleného města Serpuchov. V předchozí části už totiž zaznělo, že tam měl bratrance - dobře ukrytého a pod cizím jménem žijícího Nikolaje Romanova. Ty cesty se Sovětskému svazu vyplatily. Stalin totiž od Nikolaje zřejmě získal kódy umožňující přístup k pohádkovému bohatství Romanovců, a tak z jeho části se podařilo zemi připravit na blížící se válku.
Lenin o všem jistě věděl. Jeho vztah k příbuznému však byl z pochopitelných důvodů daleko chladnější, vždyť díky málem zabitému otci přišel o staršího bratra.
No a kdo nám tu ještě zbývá? Jasně! Kampak se nám jenom poděl carevič Alexej Nikolajevič?
Slyšeli jsme, že Stalin se mu postaral o novou identitu (v tom se přece bezvadně vyznal, ne nadarmo měl skvělé vzdělání carského rozvědčíka), a protože Alexej byl stejně intelektově výjimečný, jako ostatní Romanovci kolem (měl fenomenální paměť a mimořádné matematické schopnosti, ovládal několik jazyků, byl vynikajícím diplomatem), zcela po zásluze časem dospěl do nejvyšších míst ve vládě SSSR a stal se jednou z nejvýraznějších postav historie Sovětského svazu. Ti starší určitě znají jméno "železného premiéra" Alexeje Nikolajeviče Kosygina (1904 - 1980).
Pokud by snad někdo měl pochybnosti, pak je tu ještě pár fotografií. A uznejte sami: zářivě modré oči Romanovců, nepřehlédnutelný "nosík" babičky carevny Marie Fjodorovny...
Asi se ptáte - je to pravda, není to pravda?...
Neřeknu vám ani tak, ani tak. Postupně se otevírají po dlouhá desetiletí uzavřené archívy a čím dál víc neochvějných jistot, ze kterých nás ve škole zkoušeli, přestává být neochvějnými, ba chvějí se přímo v základech.
Jedna věc tu je však naprosto zřejmá: Nikdo k vládě nepřichází náhodou, ale je zřejmě kýmsi v pozadí dávno předem vytypován a nenápadně připravován a směrován, aby ti, kdo řídí tento svět, odpovídali původem, rasou,... Nebo čím vlastně?
Zdroje:
http://www.kramola.info/vesti/protivostojanie/intervju-vladimira-sychjova-po-delu-romanovyh https://www.youtube.com/watch?v=gV68Ka- Jprc&list=UUudFg4chX6KarfFGjVF17CA&index=5 http://www.yourepeat.com/watch/?v=Q73AdDuxoyM
И. Н. Панарин: Первая мировая информационная война. Развал СССР http://kara-dag.info/bastard-iosif-stalin https://www.youtube.com/watch?v=gV68Ka- Jprc&list=UUudFg4chX6KarfFGjVF17CA&index=5 http://www.yourepeat.com/watch/?v=Q73AdDuxoyM http://voprosik.net/konspirologiya-o-staline/ http://www.chitalnya.ru/work/81522/