Slovo

Slovo je skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam. Je jednotkou slovní zásoby. Slovo bývá považováno za základní jednotku lexikální jazykové roviny jako ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický význam). Tento termín ovšem není lehce vymezitelný. Dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně nemohla být vztažena na jiné jednotky jazyka. Příčinou je velká formální, významová i funkční různorodost slov.

Slovo je jazykovým znakem. Jeho forma je vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární (libovolná). Mezi formou slova a obsahem lidského vědomí, k němuž se vztahuje (tj. potažmo mezi formou a pojmenovávanou skutečností), neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost. Vztah mezi posloupností hlásek je však založen na konvenci, pro uživatele jednotlivého jazyka je závazný, jinak by si navzájem nemohli rozumět.

Slova, u nichž lze na základě jejich vnitrojazykové motivovanosti usuzovat na lexikální význam, bývají označována jako popisná (pomeranč – pomerančový – pomerančovník). Proti nim stojí tzv. slova značková, jejichž forma je vzhledem k ostatním jednotkám – alespoň ze synchronního pohledu – nemotivovaná (voda, dům).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovo

---

Zdvořilé násilí: Jsem důležitější než ty

komunikace

 

Pokolení narozené v 90. letech dospělo a začalo chápat svět kolem sebe. A náhle jsme zaznamenali, že někteří z nich s námi občas mluví jako absolventi nějakého kursu asertivity.

Má dcera mi jednou ze sousedního pokoje poslala mail: „Mami, mám tě moc ráda, ale takhle se mnou prosím tě nemluv“. Už si nevzpomínám, co jsem tenkrát udělala, nejspíš jsem se pokusila o nějakou manipulaci, za kterou jsem se hned zastyděla.

A tak mi byly stanoveny meze. Nikdo se se mnou nehádal, nikdo mi nic nenamítal, bylo mi prostě dáno na vědomí, že moje chování není přijatelné. Nebude akceptováno.

Myslím, že tohle by se měli naučit i lidé starších ročníků. Každý se občas setkáváme s otázkami, různými poznámkami a komentáři, které nás přivádějí téměř k zuřivosti, k záchvatům obav, pocitům bezmoci nebo studu. A před usnutím si pak v myšlenkách přehráváme jedovaté a vtipné odpovědi, které nás bohužel nenapadly včas. Když je odpovědět třeba, obvykle mlčíme nebo se přeme. Je nám trapně za sebe i za toho druhého. To ovšem kromě nevyspání nemá žádný efekt.

Známe to všichni:

– Je ti už třicet, kdy se budeš vdávat?

– Kdy si pořídíte druhé?

– Ještě jedna vysoká? Měla by sis spíš najít mužského…

– Už jsou mu dva a ještě neumí počítat? Byli jste u doktora?

– Ty nemáš rád pečené brambory? Jak někdo může mít nerad pečené brambory? Proč je nemáš rád?

– Děláš to špatně. Přece ve svém věku vím, jak se to má dělat správně.

– Bože, ta ubohost!

– No dobře, tak má depresi. Ať jde nakopat brambory, hned ho to přejde.

– Ty jsi pověsila tyhle závěsy? A proč zrovna tyhle? Žluté by byly lepší.

– Říkám ti, vy dva se rozvedete.


– To vám nemůže vyjít.

 

– Děláš mi před sousedy ostudu.

– Co tomu řeknou lidi?

– Vůbec nám nevoláš. Jsi nevděčná.

– Nechápu, na co čekáte, támhle Helenka už je v pátém měsíci.

– Tak jsi tlustá, a co má být? Zato jsi chytrá.

– Podvedou tě. Vzpomeň na má slova. Dneska se nikomu nedá věřit.

– Mluví s tebou jak s kusem hadru. Odpověz jí jako chlap!

– První místo? Stáž v Belgii? Ty jsi hlavička! Šikulka!

– Na svůj věk vypadáš úžasně! Dej mi číslo na svou kosmetičku.

Proč se nás tyhle jednoduché poznámky a otázky nebo dokonce pochvaly tolik dotýkají? Protože je v nich přímo či nepřímo obsaženo hodnocení. Hodnocení je rodičovská výsada, jenomže když už jsme dospělí, nepotřebujeme hodnocení, pokud si o ně přímo neřekneme. Při kontaktu dospělého s dospělým potřebujeme něco docela jiného.

Co potřebuje dospělý? Podporu. Uznání. Respekt. Potřebuje slyšet: „Jsi mi roven, vážím si tě“. Hodnocení, o které si neříkal, obsahuje metasdělení „jsem důležitější než ty“.

Nejrozšířenější chyba, jíž se dopouští všichni, na koho je podobným způsobem namířeno, je odpověď na obsah výpadu. Drmolíme, dokazujeme, rozhořčujeme se a pouštíme se do hádky. Hádáme se o barvu závěsů, optimální věk ke svatbě, srovnáváme se s těhotnou Helenou ve svůj prospěch za pomoci početných „zato“, šílíme kvůli „hlavičkám a šikulkám“ – Bůh ví, proč vlastně, vždyť to byla pochvala!?

Pochválit dospělého znamená uznat závažnost objemu úsilí, které vložil do svého úspěchu. „Vím, žes nad tím vysedával po nocích, je to zasloužený úspěch!“ „Hlavička“ a „šikulka“ se mohou dotknout proto, že evokují spíše bábovičky, které dítě vyrobí na písku. Shazování maskované pochvalou je dost časté ve styku s lidmi, kteří nemají poctivý vztah k vlastní agresi.

Co tedy s tím? Opakuji, nemá žádný smysl odpovídat na obsah řečeného. Zkušenost ukazuje, že partner v rozhovoru v naší kultuře prakticky nikdy nepřijme názor oponenta. Co kdybychom zkusili odpovědět na sám fakt útoku? Nabízíme k tomu tři konkrétní kroky.

Krok první. Neobviňujte. Nehodnoťte. Nejmenujte.

Naopak opisujte, citujte přesně a doslova to, co říká ten druhý. Takže ne „Tou věčnou otázkou o dětech se mě bolestně dotýkáš“, ale „Když se ptáš, kdy si pořídíme druhé dítě, je mi to nepříjemné. Myslím, že to je naše věc“.

Vaše odpověď musí vycházet ze vzorce: „popis jednání nebo citace slov toho druhého plus vaše pocity s nimi související“. Tomu se říká „Já-výrok“.


Krok druhý. Buďte důslední.

 

Je těžké vymezovat hranice milovaným a pro nás důležitým lidem. Jestliže vám vaše družka v romantickém opojení před lidmi opakovaně říká „zajíčku“ nebo „pejsku“ a vám je to nepříjemné, je opravdu těžké ji stopnout. Pokud jste však už na tohle téma mluvili, nevzdávejte to. Připomeňte jí svou žádost, aby si mazlivá oslovení schovávala do intimity ložnice nebo ještě snad do kuchyně ke společné snídani. Připomínat to musíte pokaždé, když taková situace nastane.

Krok třetí. Buďte kongruentní.

V psychologii toto slovo označuje shodu verbálního a neverbálního. Jestliže říkáte: „Pane řediteli, tento víkend mám už jiný program, a nemohu tedy vaší žádosti, abych přišel, vyhovět“, není vhodné se při tom sladce usmívat. Buďte vážní. Někdo po vás chce, abyste změnili svůj osobní program, a to dokonce v den zákonného volna – je to snad důvod k úsměvu? Pan ředitel se vašeho úsměvu hbitě chytne a řekne „Ale Pavlíku, já znám ty tvoje plány, nech pivo pivem a přijď si radši máknout na projektu“. Zachmuřená tvář k podobnému výroku nevyzývá.

Nepříjemná nejsou jen a konec konců ani natolik slova, která jsou nám při laskavém útoku adresována v podobě rady, prosby či hodnocení. Nepříjemný je sám fakt překročení našich mezí. Jestliže ho dokážeme pokaždé včas zaregistrovat a odpovědět na něj, bude lidí, kteří to zkoušejí, v našem okolí ubývat. Přestaneme zkrátka být pohodlnými terči. Zbudou jen ti, kteří k nám zachovávají respekt.

J. Rublová

Zdroj: http://www.pronaladu.cz/zdvorile-nasili-jsem-dulezitejsi-nez-ty/

---

Běžná řeč může fungovat jako hypnóza: dokáže měnit fyzický stav jiných lidí

 

Je to stará studie, letos už slaví dvacáté výročí. I tak ale dokáže překvapit, zejména pak ty, kteří se živí slovy. Ukazuje jejich sílu, nikoli tu, která přesvědčuje, zraňuje či dojímá, ale onu brutální sílu, která působí – aniž bychom si toho povšimli – na náš fyzický stav. Jde o studii tří vědců z Newyorské univerzity, kterou v roce 1996 zveřejnil Journal of Personality and Social Psychology. Ukazuje, jak aktivace stereotypů zakořeněných v našem mozku slovy podvědomě vede k určitému jednání.

Tak jako tomu bývá v psychologii často, neměly pokusné osoby ponětí, co se ve skutečnosti testuje. V rámci údajného zjišťování slovní zásoby tak vědci vyzvali 30 studentů, aby vytvořili věty ze slov, která jim byla dána k dispozici. Kontrolní skupina dostala neutrální slova, zatímco skutečně testovaná skupina pracovala se slovy spojenými s americkými stereotypy týkajícími se starých lidí (například: starý, sám, šedý, zdvořilý, přísný, moudrý, důchodce atd.), ale záměrně neměla k dispozici slova evokující pomalost. Každý účastník studie měl s danými slovy vytvořit gramaticky správnou větu. Poté měl opustit budovu.

Pokusné osoby se tudíž domnívaly, že pokus skončil, ale teprve teď nastalo to nejzajímavější. Student opustil místnost a ušel po chodbě 9,75 metru, aniž na okamžik pomyslel na to, že jeho kroky někdo měří. Sotva došel k výtahu, připojil se k němu experimentátor a zeptal se ho, zda si všiml, že slova, s nimiž pracoval, se všechna týkala stáří a zda si myslí, že to může ovlivnit jeho chování. Pouze ve dvou případech byla odpověď záporná.

Osoby z kontrolní skupiny potřebovaly v průměru 7,3 vteřiny, aby ušly daný úsek, zatímco osoby "naočkované" slovy o stáří na to potřebovaly v průměru o vteřinu více (8,28 vteřiny). Byla to náhoda? Aby vědci měli čisté svědomí, opakovali pokus s dalšími 30 studenty. Výsledky byly stejné. Podle vědců tyto výsledky naznačují, že fyzické chování testovaných osob bylo podvědomě ovlivněno tím, s jakými slovy pracovali.

Stereotyp staré osoby vedl ke zpomalení kroků. "Způsob, jakým aktivovaný stereotyp ovlivňuje chování, závisí na stereotypu samém, nikoli na slovech, která sloužila jako stimul. Přestože se při pokusu nepracovalo s žádným slovem vyjadřujícím čas nebo rychlost, výsledky studie naznačují, že stimuly aktivovaly stereotypy týkající se starých osob uložené v paměti a že účastníci studie pak jednali v souladu s aktivovaným stereotypem," uvedli vědci.

Zjednodušeně řečeno – studenti, kteří podvědomě přemýšleli o starých lidech, začali kráčet tempem osob třetího věku.

ČTK

Zdroj:  http://zoom.iprima.cz/bezna-rec-muze-fungovat-jako-hypnoza-dokaze-menit-fyzicky-stav-jinych-lidi#utm_source=Parlamentni+listy&utm_medium=rss&utm_campaign=parlamentni+listy

---

Jak změnit něčí názor. Vyhlazovací válkou mířenou na emoce

18. SRPNA 2016

Změnit něčí víru je obvykle vyhlazovací válka. Většinou neexistuje jen jeden argument, který by způsobil, že daná osoba náhle prohlédne.

Změnit něčí názor, když je v sázce mnoho, je výzva, které už čelilo mnoho z nás, píše server Fast Company. Možná že vaši zákazníci mají určité předsudky ohledně vašeho produktu nebo značky, které byste rádi ovlivnili. Nebo se management ve vaší firmě chystá k rozhodnutí, se kterým nesouhlasíte. Ve snaze, aby někdo přehodnotil své názory, je důležité pochopit roli koherence v přesvědčení.

V padesátých letech psychologové objevili souvislost mezi různými aspekty znalostí, které se podílejí na utváření našich přesvědčení. Na základě těchto poznatků kognitivní vědec Paul Thagard představil koncept tzv. „objasňující soudržnosti“.

Jeho koncept spočívá v myšlence, že naše přesvědčení tvoří jakousi síť konzistentních představ. Tak například si myslíte, že multitasking je dobrá věc. Toto přesvědčení je podpořeno vlastními zkušenostmi. Pamatujete si, že během multitaskingu jste měli velmi produktivní dny, a toto přesvědčení podporují také zkušenosti kolegů.

A nyní si představte, že si přečtete studii, která říká, že multitasking ve skutečnosti způsobuje, že člověk je méně výkonný. Tato informace však nekoresponduje s vaším přesvědčením a to je poněkud nepříjemné. Abyste tuto situaci vyřešili, máte několik možností. Můžete slevit ze svého přesvědčení, že multitasking je dobrý, anebo můžete informace z dané studie odmítnout.

Když jsme konfrontováni s informací, která nezapadá do sítě našich přesvědčení, máme tendenci k těmto informacím nepřihlížet. Abychom dokázali změnit něčí názor, je důležité podkopat soudržnost přesvědčení, ve které daná osoba věří. Znejistěte danou osobu. Najděte protiargumenty vůči zdrojům jejího poznání. A pak ji vystavte co největšímu množství informací, které podporují ono nové přesvědčení.

Je také důležité, aby dané informace pocházely z různých zdrojů. Pravdou totiž je, že nejsnadněji se lidé drží svých názorů, pokud nevěří ve spolehlivost zdroje, odkud pocházejí opačné informace.

A navíc – soudržnost našich přesvědčení většinou odráží nejen znalosti každého z nás, ale také emoce. Být si jistý svým přesvědčením je prostě dobrý pocit. Takže abyste někoho donutili změnit názor, je důležité zacílit na emoční stránku. I drobná pochybnost ve vlastních názorech člověka podpoří v hledání nového úhlu pohledu.

Ze začátku se vám může zdát, že vaše argumenty nepadají na úrodnou půdu. Jelikož přesvědčení jsou řízena soudržností, nějaký čas se jich lidé budou držet. Čím více informací, které budou podporovat alternativní stanovisko, tím větší šance, že daná síť přesvědčení se zhroutí a nahradí ji jiná, soudržnější.

Zvenku se může zdát, že lidé mění své názory náhle, ale to se děje jen ve zcela ojedinělých případech. Většinou to chce nějaký čas. Někteří lidé si dokonce projdou fází, kdy mají ohledně svých přesvědčení značně rozporuplné pocity. Jiní jednoduše ze silné podpory jedné pozice přejdou do silné podpory pozice jiné.

Důležité je si uvědomit, že i když se při snaze změnit něčí názor potýkáte s aktivním odporem, ještě to neznamená, že tyto vaše snahy nefungují. Jak již bylo řečeno na začátku, změnit něčí názor je vyhlazovací válka, a jeden byť silný argument na to nestačí.

Zdroj:   http://www.forbes.cz/jak-zmenit-neci-nazor-vyhlazovaci-valkou-mirenou-na-emoce/

---

Komunikujete hůř, než si myslíte? Jak to napravit

Když přijde na komunikaci, máme všichni dojem, že nám jde. Ve skutečnosti ale i ti nejlepší komunikátoři z nás nejsou zdaleka tak dobří, jak si myslí. Nejvíc přeceňujeme naše schopnosti při komunikaci s lidmi, které dobře známe.

Výzkumníci z University of Chicago vyzkoušeli tuto teorii a došli k překvapivým závěrům. Ve své studii spárovali účastníky s lidmi, které dobře znali, a pak s těmi, které nikdy předtím nepotkali. Ukázalo se, že lidé, kteří se navzájem dobře znali, si nerozuměli o nic lépe než páry, které se potkaly poprvé. Co hůř, účastníci nadhodnocovali své komunikační schopnosti a to se projevovalo právě u jejich blízkých.

„Při komunikaci s přáteli je problematické, že máme iluzi vhledu,“ říká spoluautor studie Nicholas Epley. „Když jste si s někým blízcí, vytváří to dojem porozumění spíš než opravdové porozumění.“

Když komunikujeme s lidmi, které dobře známe, předpokládáme, že nám dobře rozumějí – to bychom si u cizích lidí nedovolili. Tato tendence je tak běžná, že ji psychologové dali jméno: iluze blízké komunikace. „Někteří lidé s vámi mohou být opravdu na jedné vlně, ale ne do takové míry, jak si myslíte,“ tvrdí vedoucí studie Kenneth Savitsky. „Časem jsme natolik zaujatí sami sebou, že přestaneme brát v potaz perspektivu druhého člověka.“

Co s tím
Komunikace je zásadní pro schopnost vedení; jednoduše nemůžete být dobrým lídrem bez toho, abyste byli dobrým komunikátorem. Výjimeční komunikátoři umí lidi inspirovat, vytvářejí pouta, která jsou opravdová, emocionální a osobní. Taková spojení skvělí komunikátoři vytvářejí skrz porozumění lidem, schopnost promlouvat přímo k jejich potřebám a tak, jak to ti lidé chtějí slyšet.

Následující strategie vám pomohou překonat chyby v komunikaci, které vás drží zpět při setkání s lidmi a zejména pak s těmi, které dobře známe. Osvojte si je a sledujte, jak se vaše schopnosti komunikace vytříbí.

Ke skupinám mluvte jako k jednotlivcům
Ve vedoucí pozici často promlouváte ke skupinám. Ať už je to schůzka malého týmu nebo celofiremní setkání, svým přístupem byste měli docílit takové důvěrnosti, že každý bude mít dojem, že mluvíte právě k němu. Zásadní je odstranit rozptýlení davu, abyste tak to, co chcete říct, sdělili stejně efektivně, jako byste to říkali jedinému člověku. Musíte být upřímní a vydávat stejnou energii a pozornost jako při komunikaci jeden na jednoho (a naopak vyvarovat se úzkosti, kterou může mluvení před lidmi vyvolávat). Schopnost toho docílit je vrchol komunikačních schopností lídrů.

Mluvte tak, aby vás lidé poslouchali
Skvělí komunikátoři umějí přečíst své publikum tak, že rozpoznají, kdy by jen plýtvali dechem na něco, na co nejsou jejich posluchači připraveni. Také umějí mluvit tak, aby to, co říkají, rezonovalo s jejich publikem. Hučet do lidí, co jste si vytyčili, že řeknete, nemá ten stejný efekt jako je zapojit do smysluplné konverzace a výměny názorů. Odolejte potřebě svá sdělení předat za každou cenu. Když váš projev vyvolá dobré otázky z publika, víte, že jste na správné cestě.

Poslouchejte tak, aby lidé mluvili
Jedním z nejhorších pokušení je přistupovat ke komunikaci jednostranně. Když komunikujete, musíte dát lidem dostatek prostoru pro to, aby se vyjádřili. Pokud míváte v konverzacích často poslední slovo, měli byste na tom zapracovat.

Naslouchání neznamená jen vnímat slova, pozor byste měli dávat i na tón, rychlost a hlasitost řeči. Co druhá strana říká? A co neříká? Jaká jsou podprahová sdělení? Když vám někdo něco říká, všeho nechte a plně poslouchejte, dokud nedomluví. Když s někým voláte, nepište do toho e-mail. Když máte s někým schůzku, zavřete dveře a sedněte si k němu blízko, abyste mohli soustředěně naslouchat. Takové maličkosti vám pomohou být přítomni v okamžiku, zachytit signály, které vám druhá osoba vysílá, a jasně dát najevo, že posloucháte to, co říká.

Spojte se emocionálně
Americká spisovatelka Maya Angelou to řekla nejlíp: „Lidé zapomenou, co jste řekli nebo udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se díky vám cítili.“ Vaše komunikace z pozice lídra je k ničemu, jestli se s vámi lidé nespojí emocionálně. To je pro mnoho lidí ve vedoucích pozicích těžké, protože mají dojem, že musejí hrát nějakou roli. Na to zapomeňte. Abyste s lidmi mohli navázat pouto, musíte být transparentní. Musíte být lidští. Ukažte, co vás žene vpřed, na čem vám záleží a kvůli čemu ráno vstáváte z postele. Všechno to vyjádřete otevřeně a tím si s lidmi vytvoříte emocionální spojení.

Čtěte řeč těla
Vaše autorita brání lidem, aby mluvili otevřeně. Můžete mít jakkoli dobrý vztah se svými podřízenými, jestli si ale myslíte, že jsou stejně upřímní s vámi jako s jejich kolegy, jen si lžete. Proto musíte rozumět neverbální komunikaci. Nejvíc informací stejně najdete v řeči těla. Tělo komunikuje nonstop a je hojným zdrojem informací, takže se na něj zaměřte v průběhu schůzek i neformálních konverzací. Přikládejte stejně pozornosti tomu, co někdo říká, jako tomu, co neříká. Díky tomu odhalíte fakta a názory, které s vámi lidé nechtějí sdílet otevřeně.

Stanovte si cíl
Malá příprava může velmi pomoci tomu, abyste řekli to, co jste chtěli říct, a konverzace tak měla kýžený efekt. Nepřipravujte si proslov, jen si stanovte, na co se chcete v konverzaci zaměřit a jak to provést. Vaše komunikace bude přesnější a přesvědčivější, když se připravíte dopředu.

Vynechte žargon
Svět byznysu je plný žargonu a specifických výrazů. Když je používáte s mírou, jsou neškodné. Většina lídrů je ale nadužívá a zahltí své podřízené a klienty „byznys řečí“. Pokud chcete, aby vám lidé rozuměli, takovými výrazy šetřete. Jinak budete působit neupřímně.

Cvičte si aktivní naslouchání
Metody aktivního naslouchání jsou jednoduchým způsobem, jak zajistit, aby se lidé cítili vyslyšeni. Jak to nacvičit?
• Věnujte víc času poslouchání než mluvení
• Neodpovídejte na otázky protiotázkami
• Nedokončujte věty druhých
• Zaměřujte se víc na ostatní než na sebe
• Soustřeďte se na to, co vám lidé právě říkají, a ne na to, na čem mají zájem
• Ujistěte se, že rozumíte správně tomu, co vám druhá osoba říká
• Přemýšlejte o tom, jak budete reagovat, až druhá osoba domluví, ne během toho, co mluví
• Pokládejte hodně otázek
• Nikdy nepřerušujte
• Nedělejte si poznámky

Pracujte na těchto strategiích, ale dejte si pozor, abyste si neukousli příliš velké sousto. Pracujte vždy na jedné až třech strategiích. Když se pokusíte zlepšit všechno najednou, nebudete pozorovat takový pokrok, jako když svůj záměr zúžíte. Jakmile se v jedné oblasti zlepšíte, přesuňte se k další.

Komunikace je zásadní prvek vedení lidí a je propletená ve většině vašich každodenních činností. Takto máte jedinečnou příležitost se v této klíčové dovednosti zlepšit.

Zdroj: http://www.forbes.cz/komunikujete-hur-nez-si-myslite-jak-to-napravit/

---

...doporučené externí odkazy

komunikace - wikipedie

dorozumívání

komunikační dovednosti

význam komunikace v životě člověka

---

...tip na stránku 

 

---

Pokud se Vám líbi tento web, můžeme Vám podobné stránky také zhotovit.. SEO Bohaccio

Web
   
Vlastní vyhledávání
provozováno na