Za co zabili Stalina

Bratislava 8. dubna 2017 (HSP / Foto: TASR / AP-Shakh-Aivazov)

 

Známý současný ruský spisovatel Jurij Muchin ve své vynikající knize " Vražda Stalina a Beriji " (k jejímu obsahu v ruském jazyce je možné se dostat TU ) brilantním způsobem dokázal, že krátce před svou smrtí Stalin uskutečnil další pokus odstavit od moci partokraciu a zabránit tak možnosti , aby tato stranická verchuška dále řídila stát.

Známý současný ruský spisovatel Jurij Muchin ve své vynikající knize " Vražda Stalina a Beriji " (k jejímu obsahu v ruském jazyce je možné se dostat TU ) brilantním způsobem dokázal, že krátce před svou smrtí Stalin uskutečnil další pokus odstavit od moci partokraciu a zabránit tak možnosti , aby tato stranická verchuška dále řídila stát.

Portrét sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina

První pokus, provedený v roce 1937, skončil nezdarem a bakchanáliami represí vyvolanými partokraciou jako její reakcí na pokus Stalina uskutečnit proces demokratického výběru nových kádrů řídící elity, který se již tehdy jevil jako společensky krajně nezbytný.

Druhý pokus, který Stalin uskutečnil po válce, vedl k jeho vraždě následkem spiknutí téže partokracie. Toto je také hlavní (vnitropolitický) motiv jeho vraždy.

Na této skutečnosti je nejstrašnější to, že se to uskutečnilo zcela v souladu s principy "klasiků vědeckého banditismu" operujícím v celosvětovém měřítku. Sami tito "klasici" uznávají navenek zdánlivě čistou tezi: "obecně udržovat a respektovat zboží jako směnnou hodnotu, nebo směnnou hodnotu jako zboží", živnou tím lidskou chamtivost či Auri sacra fames! (prokletou touhu po zlatě!) jak to výstižně vyjádřil římský básník Vergilius.

Mezitím, ve sféře politiky se tato stranická verchuška snažila udržet si moc (zboží) jako směnnou hodnotu (to znamená možnost "řídit" stát, přičemž nenesúc odpovědnost za nic, ale užívajíce si výjimečné privilegia) tedy ve skutečnosti se identifikovat s Auri sacra fames! čili vlastně s vášní vlastnit majetek.

 

Příčiny tragédie 22. června 1941

Když si partokracia uvědomila, že Stalin se znovu rozhodl odstavit ji od moci ve státě, pamětlivy na události z roku 1937, začala doslova běsnit. To znamenalo, že se pozemský život Stalina chýlil ke konci. A přestože je toto hlavním motivem jeho vraždy, i tak je jen jedním ze čtyř motivů, přičemž motivem vnitropolitickým.

Mimochodem, k němu lze zařadit motiv ještě jeden, a přestože ten ne zcela zásadní, přesto však je velmi důležitý. Jedná se o to, že po válce Stalin znovu obnovil intenzivní vyšetřování příčin neuvěřitelné tragédie a selhání, které se stalo 22. června 1941 s cílem pojmenování nejen podstaty tragédie, ale i určení konkrétních a odpovědných viníků.

Mnoha jsou jistě známé slova Stalina o tom, že " i vítězů je možné a potřebné soudit, kritizovat a prověřovat ... ... pak bude méně domýšlivosti a více skromnosti ". Tato slova byla velmi aktuální v souvislosti s tehdejším jednáním maršála Žukova. Tím více, že byly vysloveny v roce 1946, kdy velkého vojevůdce znepokojily ve stavu zoufalého nedostatku skromnosti, kdy si začal připisovat dobře že ne všechny zásluhy za vítězství Rudé armády. Částečně to odpovídá historické pravdě, ale jen částečně, i to jen v omezené míře.

Ve skutečnosti Stalinovi šlo o důkladné vyšetření příčin tragédie 22. června 1941, které v utajení začal ještě na začátku války a které se v podstatě nepřerušilo, akorát byla jeho intenzita v určité době z pochopitelných důvodů snížena.

Na sklonku roku 1952 se Stalin dopracoval ke konci tohoto vyšetřování. Byly zaznamenány výpovědi žijících generálů, kteří veleli daným jednotkám v západních oblastech státu v předvečer války. A toto velmi silně znepokojovalo vyšší generalitu a sbor maršálů. Zvláště právě Žukova. Není tedy náhoda, že oni potom tak bleskově přešli na stranu Chruščova a o něco později mu pomohli uskutečnit státní převrat 26. června 1953.

Smrtící ničivá síla materiálů tohoto šetření byla pro generálů a maršálů obrovská. V roce 1989 začali vycházet znamenité vydání "Vojensko-historického žurnálu", kde byly zveřejněny některé výsledky zmíněného šetření. Šlo zejména o Stalinem nařízené výpovědi generálů o tom, kdy jim byly doručeny varování o německém útoku. Mimochodem, z nich jasně vyplývá, že velitelé armád západního vojenského okruhu ještě 18. - 19. června žádné rozkazy v tomto smyslu nedostali, někteří z nich se dokonce o tom, že se začala válka, dozvěděli až z řeči Molotova v rádiu. Tak se stalo, že jakmile tyto věci začaly vycházet ve Vojensko-historickém žurnálu, okamžitě dostali kompetentní po nose a vydávání tohoto materiálu bylo ihned zastaveno.

Ukazuje se, že ještě v dnešní době jsou pro některé armádní špičky tyto věci nebezpečné. Dodnes nebylo zveřejněno všechno. To znamená, že pro někoho představují hrozbu. Však také pro současnou moc publikace těchto materiálů v plném rozsahu znamená něco jako jaderný výbuch ve výlohách současné historické vědy, resp. obrátí vzhůru nohama skoro všechno. Takže nakonec nezbude nic jiného, ​​než na kolenou prosit o odpuštění před hrobem Stalina za všechnu tu lež a špínu, která se na něj nakydala po 5. březnu 1953.

Kde hledat motiv k vraždě? Stalin se objektivně snažil konsolidovat sobecké zájmy obou stran vojensko-stranického komplexu. Plánoval udeřit najednou na dvou frontách: proti partokracii, kterou se chystal definitivně odstřihnout od možnosti řídit stát a proti generalitě a sboru maršálů - pro ponaučení budoucích vojenských velitelů. Protože museli nést odpovědnost za neuvěřitelné zbytečné ztráty a oběti, které musely nést národy Sovětského svazu.

Svou část viny si Stalin otevřeně přiznal, což je všeobecně známo. Navíc on byl tím, kdo byl určen zodpovídat se před národem za chyby, hlavně ty předválečné. Mimochodem, i toto velmi vystrašilo partokraciu, která si uvědomovala svou část krvavé viny před lidem. Jak jen dobře si uvědomovala, že za Stalina přijde řada i na ni odpovídat veřejně za všechny zločiny.

Stalin si velmi dobře uvědomoval a chápal, že během války se partokracia a generalita tak zacementovaly na vrcholu moci SSSR, že jako vojensko-stranický komplex představovaly obrovskou hrozbu pro samotnou existenci SSSR, jehož výstavbě věnoval Stalin celý svůj život. Tyto skutečnosti se v podstatě potvrdili v roce 1991.

 

Odstranění zlatého standardu

Takže v smrti Stalina byl zainteresován také velitelský sbor armády. Samozřejmě, ne celý, ale jeho významná část na čele s Žukovem. Znovu dávám do pozornosti rychlost, s jakou se tato skupina zařadila k Chruščovovi a pod jeho vedením uspořádala 26. června 1953 státní převrat během kterého byl bez soudu zavražděn (zastřelen ve vlastním domě) Lavrentij Pavlovič Berija.

Mezitím se zdá, že Berija byl v tom momentě jediným člověkem z tehdejší verchušky, který po smrti Stalina zkoncentroval ve svých rukou materiály tohoto významného vyšetřování tragédie 22. června. Nemluvě již o tom, že on prakticky v plném rozsahu vyšetřil skutek vraždy Stalina.

Tématem dne se stala otázka uvěznění hlavních viníků, tedy vrahů Josefa Vissarionoviče - bývalého ministra státní bezpečnosti Ignatieva a Chruščova, který měl orgány bezpečnosti státní správy na starosti. 25. června 1953 Berija oficiálně požádal Ústřední výbor a Politbyro zatnout Ignatieva, ale už v poledne 26. června byl sám zastřelen příslušníky armády.

Mimochodem, armádní složky na čele s Žukovem nejen že uskutečnili státní převrat za použití ozbrojených sil, ale konkrétní převrat jakoby podle scénáře Tuchačevského, to znamená do státního převratu byly zapojeny i tanky ...

A jsou zde i další zajímavé věci. V současnosti je možné s jistotou hovořit o kvartetu reálných motivů vraždy Stalina. Je to šokující, ale je faktem, že tři z nich přímo souvisejí s tajnými antisovëtskych a rusofóbskymi záměry Západu. V této souvislosti je možné vyslovit tento uzávěr: došlo k objektivní konsolidaci zájmů partokracie (včetně její nedílné součásti vojensko-stranického komplexu) a globálními zájmy Západu.

Co je ještě horší, nedá se vyloučit, ale se naopak jeví reálným, že tato konsolidace zájmů byla předvídatelná. Posuďte sami.

Prvního března 1950 bylo v sovětské tisku zveřejněné rozhodnutí Vlády SSSR tohoto znění: "V západních státech se odehrál a stále trvá proces znehodnocení měny. Co se týče USA, neustálý růst cen předmětů běžné spotřeby a s tím související růst inflace, o čem často říkají zodpovědní představitelé USA, vedl také k dnešnímu výraznému poklesu kupní síly dolaru.

V souvislosti s výše uvedenými okolnostmi, kupní síla rublu je vyšší než udává oficiální kurz.

Vzhledem k tomu Sovětská vláda uznala za nezbytné zvýšit oficiální kurz rublu a výpočet jeho hodnoty Dále nevázat vzhledem k dolaru, jak to bylo stanoveno v červenci 1937, ale na pevnějším základě na bázi zlata, v souvislosti s krytím rublu zlatem.

Vycházeje z toho, Rada ministrů SSSR rozhodla takto:

1. Dnem 1. března 1950 skončit určování ceny rublu podle jeho poměru vůči zahraničním měnám na bázi dolaru a přejít na stabilnější zlatý standard v souvislosti s krytím rublu zlatem.

2. Určit hodnotu rublu na ekvivalent 0,222168 gramu čistého zlata.

3. Nařídit dnem 1. března 1950, aby Národní banka určila kupní cenu za 1 gram zlata na 4,45 rublu.

4. Určit dnem 1. března 1950 kurz vůči zahraničním měnám vycházejíce ze zlatého krytí rublu, jak je uvedeno v bodě 2:

Za jeden americký dolar namísto dosavadních 5,30 platí cena 4 ruble.

Za jednu britskou libru namísto dosavadních 14,84 platí cena 11,20 rublu.

Nařídit Národní bance SSSR aby tomu odpovídající změny byly provedeny také v souvislosti s ostatními zahraničními měnami.

V případě dalších změn zlatého krytí zahraničních jmen, nebo změny jejich kurzů, Národní banka SSSR určí následně kurz rublu vůči zahraničním měnám v závislosti na těchto změn. "

"Zamyslete se, na co se odvážil sáhnout Stalin - podtrhuje spisovatel Jurij Muchin - na americkou svatyni nejsvětější, na základ jejich parazitování na dolar! Vždyť díky tomu, že v rámci mezinárodního obchodu je (resp. Se v té době stal - poznámka A. Martirosian) univerzální měnou dolar, SSA mají možnost vnucovat světu své barevné papírky na nichž jsou portréty jejich prezidentů namísto reálných hodnot. A Stalin nejen že odmítl používat dolar v rámci tehdy stále se rozšiřujícího obchodu SSSR, on dokonce jejich používání zastavil. Možná pochybovat o tom, že pro SSA (a pro Velkou Británii také) se stal tím nejnenáviděnějším člověkem? "

V podstatě tedy Stalin podkopal po válce instalován systém zlatého standardu dolaru založeného na ceně 34,5 dolaru za jednu troyskou unci (31,103477 g) v jehož rámci Yankees postupně roztočilo divokou emisi svých zelených papírků.

 

Hněv De Gaulle

Podstatu tohoto problému nejnázorněji ukazuje příklad prezidenta Francie De Gaulle. V roce 1964 francouzský ministr financí vysvětlil prezidentovi De Gaulleaovi historii o tom, na čem byl založen předválečný a potom i poválečný mezinárodní finanční systém. Uvedl mu takovýto příklad: "Představte si, že na aukci se prodává obraz Rafaela. Zájem o něj má Němec Friedrich, Arab Abdul, Rus Ivana Yankee John. Každý z nich nabízí za obraz jinou hodnotu: Arab - ropu, Němec - techniku, Rus - zlato ale Yankee John s bezstarostným úsměvem na tváři přetrumfnout všech dvojnásobnou cenou za obraz, vytáhnout z kapsy balíček nových stodolarových bankovek, odečetl, položil na stůl, vzal obraz a odešel. "

"A v čem je háček?" - zeptal se De Gaulle.

"Háček je v tom - odpověděl ministr financí - že Yankee John vyplatil sto stodolároviek, ale fakticky zaplatil tři dolary, protože hodnota papírku sto dolarové bankovky jsou tři centy ..." To znamená, že všechno bohatství světa, všechno jeho zlato teklo do Ameriky výměnou za zelené papírky! Předtím, do Druhé světové války, takovou roli hrála libra šterlinků.

De Gaulle se rozzuřil, posťahoval z celé Francie 750 milionů papírových dolarů a v roce 1967, v době oficiální návštěvy v USA vyvolajúc vážný skandál, vyměnil dolary za zlato díky tomu, že v Americe v těch dobách platil zlatý standard. Do Paříže se De Gaulle vrátil spolu s 66,5 tunami zlata (v tom roce byla průměrná cena jedné trojské unce 35,23 dolaru).

Po tomto zbývaly De Gaulle už jen dva roky života, přičemž hned následujícího roku, v květnu 1968, se celým Francií převalily legendární (jak se to dnes pěkně nazývá) studentské protesty následkem kterých byl sám donucen odstoupit ze své funkce. A už v roce 1969 se celá Francie se slzami v očích rozloučilo se svým velkým krajanem. Stalinovi se po fakticky stejné operaci - ačkoli rovnou nevyměnil dolary za zlato - podařilo požít si ještě tři roky ...

Nelze proto rozhodnutí Rady ministrů SSSR z Prvního března 1950 považovat za motiv vraždy Stalina? Když se jedná o zlato, Západ se nezastaví před žádným zločinem. Mimochodem, uvědomte si, že všechny zprávy o Stalinově smrti uvádějí, že k smrti Josefa Vissarionoviče došlo v noci na 1. března. Mezitím, tradičně již od starých časů, ještě od doby smrti Ivana Hrozného historie zaznamenává špinavý anglosaský styl svědčící o jejich účasti na činu v případě smrti velkých ruských vládců, že k ním dochází na začátku března ...

 

Operace "Kříž" a "Hrob"

S otázkou zavedení zlatého standardu rublu a výpočtu směnného kurzu rublu přímo souvisí jedna prakticky detektivní historická událost. Jde o to, že profesor V. Sirotkin uvádí: "Stalin odmítl hledat" carské zlato "v čase spojenectví z antihitlerovské koalice, nevyslal své představitele v červenci 1944 do USA na Mezinárodní finanční konferenci v Brettowoods, kde byl založen Mezinárodní měnový fond a Světová banka (přičemž základní kapitál tvořilo "zlato neznámých vlastníků" - nacistické, "evropské", carské a podobně). Po konferenci se dolar stal jedinou nejuznávanější poválečnou mezinárodní valutou ".

Stalin začal s hledáním "carského zlata" včetně zlata rodiny posledního ruského imperátora na vlastní pěst. V rámci toho byl rozpracován plán Kříž. Připomínáme, že podobná akce probíhala už před válkou.

Američanům se taková aktivita nelíbila. Proto se v roce 1946 podruhé objevuje "Lži Anastázia" - ve skutečnosti Andersonová (více na internetu ZDE ). V reakci na to Stalin nařizuje v témže roce 1946 postavit u Jekatěrinburgu "hrobku" postříleni carské rodiny ve snaze uzavřít tím otázku Anastázie.

Mimochodem, operace Hrob byla natolik vážná, že ji osobně řídil V. Molotov (ačkoli jako poznamenal prof. Sirotkin - " Jen Pánbůh milý ví, čí kosti tam zakopali ").

Po smrti Stalina byla z jistých příčin operace Kříž také zastavena. Materiály o tom jsou do dnes uzamčeny za sedmi zámky v archivech FBS. Problém je v tom, že USA a podobně i Velká Británie ukradli z Ruska obrovské množství zlata. Za cara bylo pod vymyšlenou a falešnou záminkou přes vlivného ruského ekonoma, ministra a později předsedy vlády Witt odlifrovaných 23 vagónů naložených zlatem. Bylo toho nejméně tisíc tun. Ne menší množství zlata prelifroval do Ameriky i VI Lenin (Více na dané téma najdete v mé knize "Kdo vtáhl Sovětský svaz do války?". Na internetu například ZDE ).

Rodinné zlato a drahocennosti posledního ruského cara, které on následkem neopatrnosti přepravil do Anglie, si drze přisvojila britská královská rodina a dodnes jejich nevrátila. Co je ještě horší: Velká Británie a Francie si přisvojili i to měnové zlato, které měla carská vláda uložené v západních bankách ještě v předvečer první světové války.

Jediným pohybem pera bylo 1. srpna 1914 zavedeny moratorium na operace s ruským zlatem. No a po dvou "revolucích" v Rusku nebylo už v Rusku nikoho, kdo by žádal zlato zpět. Předmětem krádeže bylo i zlato, které se nacházelo v německých bankách, včetně toho, které po podepsání Brest-Litevské dohody vyvezl Lenin. Celkově bylo takto ukradeného zlata více než 610 tun.

Proto rozhodná neochota vracet nakradené zlato, navíc ještě v takových objemech - to je více než vážný motiv zavraždit Stalina. Zvláště poté, co se stalo známým, že osobně spustil operace Kříž a Hrob.

 

Stalinský "Volný trh"

A zda není motivem vraždy Stalina i článek, který uveřejnil jeden z badatelů stalinské epochy Alexej Čičkin pod názvem "Zapomenutá myšlenka bez Promlčecí lhůty". Podle zveřejněných údajů se v dubnu 1952 konalo v Moskvě mezinárodní ekonomické zasedání, na kterém SSSR, státy Východní Evropy a Čína navrhly vytvořit tržní zónu představující alternativu té dolarové. Přitom obrovský zájem připojit sak tomuto plánu vyjádřily také jiné státy: Írán, Etiopie, Argentina, Mexiko, Uruguay, Rakousko, Švédsko, Finsko, Irsko, Španělsko.

Na setkání navrhl Stalin vytvořit svůj vlastní "svobodný trh". A nejen to. Akce se projednávala také myšlenka zavedení nadstátní zúčtovací měny. Pokud bereme v úvahu, že iniciátorem myšlenky alternativní dolarové zóny volného trhu fakticky transkontinentální "společného trhu" byl Sovětský svaz, znamená to, že velkou šanci stát se také mezinárodní platební valutou na takovém "společném trhu" měl jmenovitě i sovětský rubl, určení hodnoty jehož bylo dva roky předtím definováno na zlatém standardu.

Aby to bylo současnému čtenáři srozumitelnější, dovolím si připomenout, jak USA reagují i ​​jen na hypotetickou myšlenku o možnosti založení ropné analogie OPEC na čele s Ruskem. Už při pouhém náznaku této myšlenky jsou Yankees přivedeni do stavu zuřivosti a jednoznačně hrozí velmi přísnými sankcemi neváhajúc přitom vyhrožovat i použitím síly.

Umíte si představit, jak šíleli Yankees (a obecně Anglosaský svět - jádro Západu), kdy informace o tomto setkání a těch tématech, které se tam projednávaly, dorazili do Washingtonu? Inu, to je to, o co tu jde ... Vždyť tehdejší situace byla v mnohém pro Sovětský svaz mnohem příznivější než je tomu dnes v případě Ruska. Už jen samotné vyslovení jména Stalin způsobovalo ochlazení nejžhavějších hlav Západu - na Stalina triky a finty nezabíraly. Dokonce mohli skončit dokonce velmi žalostně pro každého, kdo by si chtěl "požartovať" se Sovětským svazem na čele se Stalinem.

Podívejme se na chronologii událostí. V dubnu 1952 se uskutečnilo mezinárodní finanční setkání, jehož závěry vyvolaly široký ohlas prakticky na všech kontinentech světa. Neprošel však ani rok a Stalin byl zavražděn ...

Nakonec, čtvrtý motiv. Nikdo v celém světě nečekal, že Sovětský svaz po takové mimořádné zničující válce obnoví svou ekonomiku za tak krátkou dobu. Fakticky už na začátku roku 1948 byla dokončena fáze obnovy. To mimochodem umožnilo uskutečnit nejen peněžní reformu, ale současně s ní byl zrušen lístkový systém. Pro srovnání, Velká Británie, jejíž válečné ztráty byly nesrovnatelně menší, si ještě na začátku roku 1954 nemohla dovolit vzdát se přídělového lístkového systému distribuce potravin.

Obecně je třeba připomenout, že první poválečná pětiletka, nehledě na všechny těžkosti toho období, doslova překonala všechny rekordy. Jen si porovnejte! Pokud během úplně první sovětské pětiletky se nový podnik uváděl do činnosti každých 29 hodin, v druhé - každých 10 hodin, ve třetí (nedokončené z důvodu vypuknutí války) - každých 7 hodin, tak v poslední - každých 6 hodin!

Bouřlivé tempa rozvoje sovětské ekonomiky nezůstaly na Západě nepovšimnuty. Už začátkem 50. let to Západ přivádělo do stavu šílenství. A pokud například Angličané si nanejvýš dovolili konstatovat alarmující fakt - "Rusko prožívá neobyčejně prudký ekonomický růst", pak Yankees se svou charakteristickou otevřeností dospěli k závěru - "Sovětská ekonomická výzva je skutečná a nebezpečná".

V roce 1953 americký časopis National business v článku "Rusové nás dobíhají ..." poznamenal, že tempa růstu ekonomické moci SSSR překonávají všechny státy. Navíc tempo růstu SSSR je 2-3 krát vyšší než v USA. Kandidát na prezidenta USA Stevenson veřejně prohlásil, že pokud se tyto tempa růstu v stalinském Rusku udrží, pak v roce 1970 bude objem ruské výroby 3-4 krát vyšší než americký. A pokud se toto uskuteční, pak následky toho pro západní státy, především pro USA, budou více než katastrofické.

 

Hrozba pro Západ

V této souvislosti bych chtěl připomenout jednu z nejhlavnějších příčin nástupu Hitlera k moci a vyvolání Druhé světové války. Podstatou toho je, že "nástup" Hitlera k moci byl způsoben nejen, ale možná že dokonce hlavně právě kolosální se měnícími skutečnostmi ekonomickými. Více než důvody geopolitickými, politickými či ideologickými.

Do roku 1932 (včetně) existovaly čtyři hlavní světové průmyslové oblasti: Pensylvánie v USA, Birmingham v Anglii, Porúří v Německu a Doněcká oblast (tehdy patřila do sestavy RSFR) v Sovětském svazu. Na konci první pětiletky bylo možné zařadit k ním i oblasti Dnepropetrovsk (na Ukrajině) a Ural-Kuzněck (v RSFR).

Ať by se kydali jakékoliv množství špíny na různé excesy první pětiletky, právě ona se stala příčinou tektonického posunu v rovnováze sil globální světové ekonomiky. A následně způsobila v podstatě ekvivalentní tektonický posun iv oblasti světových geopolitických sil. Nešlo jen o to, že ve světě je prostě šest velkých průmyslových oblastí. Západ by to zvlášť nevzrušovalo. Nesnesitelné se mu to stalo z jiného důvodu. Do roku 1932 byly tři čtvrtiny hlavních průmyslových oblastí světového významu dislokované na západě. No na konci roku 1932 se již rovná polovina industriálních rajónů světové úrovně nacházela na území SSSR!

Představme si, že do poslední nitky okraden stát, oslabený stát, který už už ztrácel tep, během krátkých pěti let převážně vlastními silami svrhl nejen absolutní ale i poměrnou dominanci Západu na piedestalu světového ekonomického Olympu a v principu se mu začal vyrovnávat.

A nebylo žádným tajemstvím, že v dříve nerozvinutých oblastech Sovětského svazu mělo v blízké budoucnosti objevit ještě několik silných průmyslových oblastí světové úrovně. Více než jedna třetina zemského povrchu - Eurasie - se měla stát gigantickým prostorem pro vytvoření, rozvoj a úspěšné fungování rozsáhlé průmyslové výroby. Předtím prakticky nedotčené přírodní bohatství její centrální části se ukázaly být nejen dostupné na zpracování a výrobu, ale prostě schopné se aktivně zapojit do obchodu na světových trzích.

Zatím pouze geograficky, zejména prostřednictvím železnice, ale potenciál geopolitické síly Sovětského svazu se začal doplňovat dlouho na Západě neznámou a bezprecedentní ekonomickou silou. I její okolnostmi vynucená transformace na vojenskou sílu byla otázkou krátkého času a svébytný technologie.

Původní vládci Západu skvěle ovládali (a ovládají) základní principy ekonomiky. Proto si velmi dobře uvědomili, že tak rychle dosaženo objemy se ještě rychleji transformují i ​​do kvality, takže Západ bude potom skutečně donucen "přehodnotit i všech svatých" a vzdát se na milost rostoucímu socialismu. A v tom se nezmýlili.

To je důvod, proč Západ spustil nimi vyvolanou světovou krizi, kterou nazvali "Velká deprese". Její další prohlubování se pak ukázalo nebezpečným pro samotný západ. A současně přivedly k moci Hitlera v době ukončení první a na začátku druhé pětiletky.

Jmenovitě Hitler jako faktor války měl za úkol přerušit probíhající rozvoj Západem nenáviděného Ruska, ačkoli se tehdy nazývalo Sovětským svazem. V té době Západ na nic lepšího nepřišel.

Po válce došlo pro Západ ke krajně znepokojivé situaci. Vytvořil se systém národně demokratických států do kterých patřila i Čína, demograficky gigant. To znamená, že socialistickou cestu rozvoje si vybrali státy disponující gigantickými zdroji, které ve spolupráci se SSSR mohly být zapojeny do mezinárodní obchodní výměny, což by mohlo vést k téměř úplnému ekonomickému a následně i politickému poklesu významu Západu.

Je pochopitelné, že na Západě se zamýšleli nad tím, jak likvidovat takovou hrozbu vlastní existence. Jednoduše vyjádřeno, agresivní jednání znovu dostalo přednost. Jenže po válce už byl silový variant řešení problému nevyhovující. Sovětský svaz přesvědčivě předvedl všechny své přednosti a dosáhl v dosavadní historii nevídané vítězství.

Kromě toho, už na mírovém hřišti SSSR předvedl celkem neuvěřitelné tempa rozvoje, následkem čehož byla předválečná úroveň dosažená za něco přes dva roky. Čili znovu se uchýlit k řešení pomocí války aby se přerušil rozvoj SSSR, již nebylo možné. Tím více, že na rozdíl od předválečné situace, Sovětský svaz už měl spojenců jako na Východě, tak i na Západě.

Samozřejmě, toto vůbec neznamená přerod Západu ze Saula na Pavla. Veřejnosti v jejich prostoru nebyla předkládána mírová budoucnost. Naopak. Západ, zvláště USA, po válce zplodili nejtemnější temno v podobě tisíců plánů na útok proti SSSR. Jenže realizovat jejich prostě nemohli. Ze začátku proto, že nikdo na světě by prostě nepochopil Západ, pokud by tento zvedl ruku proti hlavnímu vítězi v Druhé světové válce.

Dnes se snaží vytvořit dojem, že Amerika a dokonce Anglie vnesly značný příspěvek k porážce nacismu. No tehdy lidé na celém světě velmi dobře věděli, že nebýt Rudé armády a nebýt Stalina, vše by skončilo v hnědém otroctví, včetně takové chátry, jakou jsou Anglosasové. Například Angličanů plánovali hitlerovci dokonce vysídleným z britských ostrovů.

O něco později nemohl Západ začít válku z toho prostého důvodu, že SSSR si osvojil tajemství jaderných zbraní a mluvit s ním jazykem síly by bylo prostě zbytečné, což názorně dokázala Korejská válka. Na Stalina takové kousky neplatili. Generalissimus mohl odpovědět takovým způsobem, že Západ mohl zatřepat kopyty.

Někteří "známí činitelé televizní tvorby" stále tvrdí, že Stalina údajně ze strachu prý zničil Berija. Je to podlá lež! Samozřejmě, Berija s tím nemá nic společného. Zde je třeba hledat ruku Západu. Hlavně při uvědomění si faktu, že prostřednictvím jazyka Marsu (boha války) bylo se Stalinem lepší takto nekomunikovat, tím více po roce 1949, kdy se SSSR stal atomovou mocností. Západ se opravdu polekal perspektivy rýsující se časné ekonomické a politické dominance SSSR (tím více v čele celého systému států národní demokracie). Vždyť tempa růstu 2-3 krát převyšovaly ty americké. V kombinaci s motivy, které byly naznačeny výše, právě toto posloužilo jako základ pro přijetí rozhodnutí o odstranění Stalina tím nejpodlejším, nejkrvavějším, ale pro Západ nejcharakterističtějším způsobem: vraždou!

Zbývá jen domýšlet si, jakým způsobem se Západu podařilo nejen dostat se do kontaktu s takovým darebákem, jakým byl Chruščov a spol., Ale i jako dospěli dokonce k vzájemnému pochopení a dohodě. Avšak i toto by nebyl až takový problém, chce to jen pečlivou a důkladnou analýzu, ale bohužel to daleko přesahuje rámec tohoto článku. Je to téma na samostatnou studii.